Historický kontext
Bitva u Zborova představuje jedno z nejmenších střetnutí, které bylo do projektu Bellum.cz zařazeno, a to co do počtu zúčastněných vojáků, tak i do rozlohy bojiště či výsledků pro další vývoj války. Důsledky této neveliké bitvy, jenž se odehrála během První světové války na západní Ukrajině poblíže ukrajinského města Tarnopole (východně od Lvova), však byly zásadní pro další formování československých jednotek v Rusku, ale především pro zdárný rozvoj, podporu a uznání myšlenek Československého zahraničního odboje.
Z hlediska vývoje tzv. Velké války však šlo o pouhou drobnou epizodu. Útok Československé střelecké brigády u Zborova, ať už jakkoliv úspěšný, byl navíc součástí rozsáhlé ruské tzv. Kerenského ofenzívy, jež skončila naprostým nezdarem a následným ústupem a opuštěním získaných pozic.
V polovině roku 1917 již všechny válčící strany dostatečně znaly hrůznost bitev zákopové války, desetitisíce padlých v jediném dnu na krátkém úseku fronty a ofenzívy jejichž úspěchem byl často zisk jen několika málo kilometrů zničené oblasti. Touto nepohyblivostí fronty se vyznačovala především tzv. Západní fronta, pás táhnoucí se od pobřeží Belgie až po Švýcarsko.
Příčinou vzniku zákopové války, kdy obrana dominovala nad útočnou silou, bylo především masové nasazení vynálezu 19. století – kulometu a také silné využívání dělostřelectva, které dokázalo zabít vojáka útočícího po pláni daleko lépe než toho, který byl skryt v hlubokém zákopu. K rozrušení statické obranné linie nepomohl ani nový vynález tanků ani značné rozšíření vojenského letectva, které právě za první světové války nabylo svého věhlasu, což paradoxně vedlo k rozmachu letectví v poválečných mírových dobách.
Předchozí události
Polovina roku 1917 tedy nepřinášela žádné převratné změny na evropských bojištích. USA vstoupili do války již na jaře, v té době padl též carský režim v Rusku. Druhá událost však měla značný vliv na další okolnosti vedoucí až k bitvě u Zborova.
Do té doby nestabilní ruská armáda se stala ještě méně spolehlivou a její bojová síla značně poklesla. Na tomto stavu se podílela i sílící agitace bolševiků mezi vojáky, tak i v zázemí. V zázemí narůstal chaos a tzv. prozatímní vláda ruských socialistů se mu pokusila zabránit výrazným úspěchem na frontě. Nový vrchní velitel, dosud relativně úspěšný generál A. A. Brusilov se pokusil o ofenzívu, jež nese jméno ministra války a následně i předsedy vlády A. F. Kerenského.
Brusilov se snažil využít dosud bojeschopných oddílů, které nebudou zasaženy agitací a rozkladem, přičemž se domníval, že takové oddíly budou ostatním příkladem a jakýmsi stmelovacím prvkem. Při hledání takových oddílů padl zrak generality i na nově vytvořenou 1. československou střeleckou brigádu, složenou výhradně z dobrovolníků. Ofenzívy se mělo zúčastnit tři ruské armády, celkově asi 30 pěších divizí, 5 jezdeckých divizí a více než 1 000 děl. Mezi nimi představovala československá brigáda pouze kapku v moři. Ovšem zatímco se legionáři s nadšením a obrovským zapálením (které bychom asi z dnešního pohledu již těžko nazývali pouze vlastenectvím) dychtivě chystali na první společný útok tolika Čechoslováků pohromadě proti vojskům „svého“ Rakousko-Uherska, musely být některé ruské oddíly ještě večer před vypuknutím ofenzívy odzbrojeny pro odmítnutí poslušnosti.
Na druhou stranu se však 1. československé střelecké brigádě nedostávaly základní části výstroje, nebyla prakticky ozbrojena kulomety a i ostatní výzbroj byla velmi nedostatečná. Nemálo vojáků bylo nuceno nosit jako uniformy i horkém červenci zimní výstroj: polokožichy, beranice a plstěné boty. Jednotka nebyla vůbec secvičena, jelikož většina jejich členů působila dříve roztroušena po celé frontě mezi ruskými jednotkami, jimž sloužili jako rozvědčíci v první linii.
Československá brigáda čítající 3 530 mužů měla být původně nasazena v rámci hlavního útoku celé ofenzívy, tedy na velmi exponovaném místě. Ruský velitel brigády (vrchní velení brigády muselo být pouze ruské) Vjačeslav Trojanov byl ale z důvodu nedostatečného výcviku a vybavení proti, a proto byla brigáda přidělena k 11. armádě mající za úkol podniknout jen vedlejší útok v jižním úseku plánované ofenzívy. Brigáda měla tvořit štít uprostřed dvou ruských divizí, Čtvrté finské střelecké divize a Šesté finské střelecké divize (divize netvořili Finové, nýbrž Rusové, ale název nesou podle místa posádky před válkou). Samotný počátek útoku měly provést obě divize, přičemž Československá brigáda měla zaútočit až po jejich úspěšném proniknutí do nitra rakouské obrany.
Za zemí nikoho se rozkládaly zákopy rakousko-uherské armády, která byla o nastávající ofenzívě velmi dobře informována a tedy i připravena. Její obrana se sestávala ze tří linií obrany, kde každou tvořila řada zákopů. Obránci byli příslušníky 2. armády, přesněji 9. sboru, přičemž proti Československé brigádě stála především 19. divize. Ironií osudu bylo, že více než polovinu vojáků této divize tvořilo české mužstvo. Ovšem ani jedna strana až do vypuknutí bitvy netušila, že půjde víceméně o boj příslušníků jednoho národa proti sobě.
Průběh bitvy u Zborova
Kerenského ofenzíva započala 1. července 1917, o den později přišla řada i na jižní sektor. V 05.15 začala dělostřelecká příprava, kterou po osmé hodině následoval útok obou finských divizí. O 45 minut později, v 09.07, pak útočí i první části Československé brigády. Nejdříve na severním, deset minut poté na středním úseku, později převzal přes odpor ruského velitele iniciativu v 09.30 i jižní úsek. V té době již byla v severní a střední fázi ovládnuta síť zákopů první rakouské obranné linie. V 10.00 držela Československá brigáda celé první obranné pásmo.
Žádná z finských divizí však doposud neprolomila ani první obranné pásmo, což vedlo ke značnému ztížení situace, neboť obě křídla proniknuvších legionářů byla vystavena náporu ze stran, zvláště pravé křídlo dočasně uvízlo. V její těsné blízkosti se totiž nacházela dobře opevněná kóta 394 Mohyla, která měla být podle plánu již v rukou finské divize, ta ovšem doposud neuspěla. Přesto ostatní části Československé brigády pokračovaly zdárně vpřed a v 10.45 již měly v rukou i druhou rakouskou linii.
Úspěch Československé brigády, která měla v původních plánech hrát pouze druhořadou roli, přitáhl pozornost velitele sboru a do oblasti směřovala záložní 82. divize. Okolo jedenácté hodiny se podařilo ovládnout opevněnou výšinu, kótu 392, čímž se rakouskouherské postavení rozdělilo ve dví, ovšem Mohyla stále vzdorovala. Mezitím se okolo 12.00 podařilo zdolat na několika místech i poslední třetí záložní obranou linii. Poté se na těchto úsecích fronty situace stabilizovala, jelikož brigáda se spolu s záložní 82. divizí a 4. finskou divizí soustředila na dobytí strategického vrcholu Mohyla. Ta padla okolo 14. hodiny.
Výsledek
Vojenský úspěch československé brigády byl tak pronikavý, že naprosto zaskočil celé ruské velení. To co se nepovedlo mnohokrát větším oddílům, podařilo se jednotce, která byla pro svou výstroj, výzbroj a výcvik považována za druhořadou. Zpočátku budil postup brigády až podezření, např. ruský pozorovatel upoutaný v balonu nad frontou se domníval, že se jedná o masovou dezerci, jinak si totiž rychlé pronikání českých vojáků mezi nepřátele nedokázal vysvětlit.
Za úspěchem stojí mnoho faktorů, nejpřednější z nich jsou jistě morálka členů Československé brigády a také způsob jejího boje. Vojáci totiž útočili tak jak byli zvyklí jako průzkumníci – v malých hloučcích o několika mužích, což vedlo k jejich lepšímu krytí před smrtelnou palbou kulometů. V podstatě jim pomohla právě nesecvičenost nově vytvořeného sboru, který nebyl sešněrován žádnou doktrínou a také iniciativa nižších velitelů, kteří reagovali pružně na každý problém.
V řadách Československé střelecké brigády padlo 2. července 167 mužů a raněno bylo téměř 1 000 vojáků. Za tuto cenu však dokázala prorazit všechny tři nepřátelská pásma a navíc zajmout více než 4 000 zajatců, tedy více mužů, než čítal stav celé brigády. Mrtvých vojáků rakousko-uherské armády bylo na úseku brigády několik set. Ovšem tento pronikavý úspěch byl nakonec nevyužit. Ruská armáda neměla na tomto vedlejším úseku další zálohy, které by dokázaly využít prolomené fronty a pokračovat dále na západ.
Historický význam
Celkově však Kerenského ofenzíva brzy ztroskotala, jelikož nebylo mnoho odhodlaných jednotek, které by dokázaly rozvinout započatý útok a tak se po několika dnech dostala do protiofenzívy vojska rakousko-uherská a německá. Přes tento vojenský neúspěch znamenala bitva u Zborova rozhodný pozitivní zlom. Nikoliv pro ruskou frontu, která se brzy definitivně zhroutila, ale pro československou zahraniční politiku. Předně bylo ruskou vládou a vojenským velením posvěceno rozšiřování československých oddílů, ze kterých později vyrostla mocná vojenská síla v Rusku.
Bitva měla i velký politický význam, jelikož po jejím ukončení byly přijímány názory československého zahraničního odboje dohodovými spojenci daleko lépe a vytvořily se tak další možnosti pro pozdější podporu vzniku Československé republiky. Československý zahraniční odboj tak začal být relevantní politickou silou, jelikož teď za ním stála úspěšná a rychle rostoucí armáda.
Československé legie se po bolševické revoluci (která vypukla na podzim roku 1917) a po následném uzavření míru mezi Ruskem a centrálními mocnostmi postupně ocitaly v nezáviděníhodné situaci. Ovšem i z ní nakonec vytěžily mnoho a na několik měsíců dokázaly udržet enormně rozsáhlé oblasti Sibiře ve svých rukou. Jejich stažení do nově vzniklé vlasti pak bylo nutností, i když se legionáři vraceli často až roku 1920.
Ovšem byly to právě tyto jednotky, které velkým dílem (a to nikoliv pouze bitvou u Zborova) nepřímo podpořily vznik Československa. Díky tomu se stala z bitvy u Zborova jakási legenda a z vojáků opěvovaní hrdinové. Tento symbol byl pak odstraňován za nacistického a později i komunistického režimu, takže v dnešní době není ani zdaleka tak známý jako byl za první republiky. Ačkoliv vypjatý nacionalismus a nadšení mužů vrhajících se na smrt dnes těžko najde pochopení, je bitva u Zborova nedílnou a důležitou součástí českých dějin. Proto si jistě poté co je již zbavena obrazu legendy, téměř zázračných činů a jednostranného opěvování zasluhuje velkou pozornost.
Bitvy u Zborova se zúčastnila řada významných osobností v uniformách Československé brigády. Patří mezi ně např. Jan Syrový, pozdější významný generál a během mnichovské krize na čas ministerský předseda a ministr národní obrany, který byl pro svou ztrátu pravého oka během bitvy a nošení černé pásky přes něj nazýván „Zborovský Žižka“. Dále lze jmenovat např. spisovatele Rudolfa Medka či rozporuplnou osobnost Radolu Gajdu, který se stal již v roce 1918 generálem, avšak pro svůj politický vliv byl v Československu ve dvacátých letech neprávem obviněn z pokusu o puč, což ho přivedlo až ke spojení s českými fašisty.
Autor: Mgr. et Mgr. Jan Rája
Vědomostní test
Otestujte si svoje znalosti o bitvě u Zborova v online kvízu.
