Bitva na Bílé hoře

8. listopadu 1620

Historický kontext

Situace v Evropě před vypuknutím Třicetileté války byla již řadu let napjatá. Nejprudší sváry a války ve střední Evropě (např. Šmalkaldská válka) mezi protestanty a katolíky byly zažehnány augšpurským náboženským mírem z roku 1555 prosazujícím heslo Cuius regio, eius religio (koho vláda, toho náboženství), nicméně spory doutnaly i nadále. Na základě augšpurského míru vystupovali Habsburkové jakožto panovníci, jejichž poddaní měli volit náboženství jimi praktikované, tedy katolické. Problémem ovšem bylo uplatnění tohoto práva.

V českých zemích počátku 17. století totiž převažovala protestantská víra. To byl asi nejsilnější problém a místo sváru vedoucí k povstání a válce proti panovníkovi. Habsburkové na základě augšpurského míru přivedli do země jezuity, kteří kromě snahy o návrat obyvatelstva ke katolické víře s sebou přinesli i vyšší vzdělanost. Ti se však stali trnem v oku nekatolíkům a vůči nim vzrůstala značná zášť, živená především jejich pastorační úspěšností a též jistým výjimečným postavením. Protestantům byli přitom přislíbeny náboženské svobody Maxmiliánem II. ve formě tzv. České konfese (ovšem pouze ústně, nikdy písemně) a Rudolfem II. ve formě tzv. Rudolfova majestátu, který však spíše jen zostřil situaci a také díky němu byl Rudolf donucen k abdikaci.

Dalším bodem sporu, který vedl až k povstání, byly stavovské svobody. Přesněji jejich ztráta a přechod od stavovského státu k absolutní monarchii. Stavovská obec se pokoušela o udržení svých pozic a práv, které byly již od nástupu Ferdinanda I. na český trůn v roce 1526 postupně omezovány. Byl to však logický posun. Od vlády Jagellonců byla moc v českých zemích převážně v rukou šlechty a moc panovníka byla značně omezena. Habsburkové se však snažili tento trend zvrátit, centralizovat moc a uchopit ji pevně ve svých rukou.

Doba jim v tom byla nakloněna, neboť právě po Třicetileté válce zůstávaly velmocemi pouze ty státy, které absolutními monarchiemi byly. Tento přesun moci však samozřejmě vyvolával značnou nelibost u stavů. V Evropě se na počátku Třicetileté války buduje řada koalic jako např. ve Svaté říši římské protestantská Unie a katolická Liga, což byly spolky zemí sjednocených stejnou konfesí. Evropa se značně polarizovala, nicméně jak se později ukázalo, nešlo pouze o polarizaci díky rozdílnému náboženství, ale (především) kvůli snaze o mocenské vítězství. Např. katolická Francie se vrhla do války na straně převážně protestantských států, jelikož chtěla oslabit moc španělských a rakouských Habsburků.

Předchozí události

České stavovské povstání započalo 23. května 1618 tzv. druhou pražskou defenestrací. Z oken Pražského hradu byli vyhozeni dva místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Jaroslav Bořita z Martinic a jejich sekretář Fabricius. Jako zázrakem přežili pád a nezasáhly je ani kulky vystřelené těmi, kteří je z oken shodili. Tento nepříliš zdařilý pokus vypořádání se s nenáviděnou panovnickou správou však znamenal počátek povstání, které na dva roky zachvátilo především Čechy, ale o rok později i Moravu, Slezsko a obojí Lužici. Zpočátku ještě oficiálně zůstávali stavové věrni panovníkovi, nicméně využili jeho smrti, aby odmítli jeho nástupce Ferdinanda II. za českého krále.

Místo něj byl z několika kandidátů zvolen českým králem mladý Fridrich Falcký, který měl pro stavy podstatnou výhodu – jeho manželka byla dcerou anglického krále. Finanční či vojenská pomoc z Anglie však nepřicházela, jedině Nizozemí chystající se na další válku se španělskými příbuznými Ferdinanda II. poslalo do Čech nemalou částku určenou k budování žoldnéřské armády. Také pomoc protestantské Unie, na níž stavové při volbě Fridricha spoléhali, se ukázala jako nepříliš silná. Ferdinand II. byl totiž již roku 1619 zvolen císařem Svaté říše římské a proto se mu v této počáteční fázi války ještě neodvážila protestantská Unie přímo postavit.

Stavové zpočátku slavili vojenské úspěchy, když se jim podařilo získat na svou stranu dosud nerozhodnuté moravské stavy a přes Moravu přitáhnout až k Vídni. Zde se setkali s armádou sedmihradského knížete Gábora Bethlena bojujícího proti Habsburkům, která byla povstalým stavům asi největší, i když často spornou, vojenskou pomocí. Ostřelování hlavního města monarchie však nemělo dlouhého trvání, neboť císařská vojska hraběte Buquoye zvítězila v roce 1619 v bitvě u Záblatí na Prachaticku a přiměla tak stavovské vojsko k návratu k obraně Čech.

Císařským přispěchal na pomoc i vojevůdce katolické Ligy generál Tilly s armádou a tím značně rozšířil řady jejich vojska. Stavovské vojsko dokázalo postavit k obraně povstání asi 20 800 mužů. Vojsko Ligy, které však do bitvy nakonec téměř nezasáhlo, čítalo asi 12 až 13 000 mužů, císařské vojsko se pak odhaduje na 14 140 mužů, celkem tedy císařsko-ligistická armáda měla zhruba 26 až 28 000 mužů.

Průběh bitvy na Bílé hoře

Obě armády se střetly 8. listopadu 1620 na Bílé hoře, jen několik kilometrů od pražských městských hradeb. Dvouhodinová bitva byla pro svůj rychlý průběh spíše jen šarvátkou, nicméně rozhodla o osudu celého stavovského povstání. Podstatně výhodnější pozici zaujalo stavovské vojsko, jelikož bylo umístěno na návrší a část vojů byla těžko přístupná i z důvodu hlubokých obranných příkopů vykopaných v noci před bitvou. Mělo oproti císařsko-ligistickému vojsku též řadu dalších výhod, jelikož bylo odpočaté, dobře živené a mělo v zádech pevné pražské hradby pro případ ústupu.

Ovšem blízkost Prahy se nakonec ukázala jako nepříliš výhodná, jelikož se prý mnozí důstojníci nedostavili k vojsku a raději trávili svůj čas v krčmách. To však nebyl zásadní problém. Důležitějším se ukázaly peníze, resp. nevyplacení žoldu stavovskému vojsku. Ruku v ruce se zahálkou naverbovaných oddílů šel i nedostatek peněz v pokladnici vzbouřenců, což vedlo k nespokojenosti vojáků a jejich nevelké ochotě k boji. Nicméně ani situace císařskoligistických vojsk nebyla ideální, jelikož jejich síly byly vyčerpány šarvátkami s nepřítelem a rychlým pochodem ku Praze. Řady vojáků od počátku tažení značně prořídly, některé části vojska byly navíc hluboko v týlu a k místu bitvy se dostávaly jen postupně.

Stavovská vojska se seřadila podle modernější nizozemské vojenské taktiky, která se již řadu let u protestantských vojsk užívala, císařsko-ligistické vojsko použilo starší španělský vzor. Ačkoliv zaručovala nizozemská taktika větší akceschopnost a pohyblivost při užití menšího počtu mužů, zvítězila zde nakonec španělská taktika založená na mase útvarů, které byly řazeny ve třech sledech značně do hloubky. Přestože se nizozemská taktika ukázala během třicetileté války jako účinnější, nebyla pro stavovské vojsko roztažené příliš do šíře a nezvyklé na toto schéma příliš výhodná.

K samotné bitvě na Bílé hoře nemuselo dojít, jelikož oba velitelé císařsko-ligistických sil si byli vědomi skutečnosti, že čas hraje pro ně a že na jaře budou v podstatně výhodnější pozici než nyní na podzim. Ke změně strategie a prosazení bitvy je přiměl bavorský kníže Maxmilián, stojící v čele katolické Ligy, který chtěl rozhodné a rychlé vítězství. Hrabě Buquoy nakonec souhlasil s tím, že zkusí sílu nepřátelského vojska ve „velké šarvátce“ a posléze z jejího vývoje usoudí, zda útočit dále nebo se stáhnout.

K útoku bylo vybráno levé křídlo stavovské sestavy, které se zdálo díky terénu nejpřístupnější. Krátce po dvanácté hodině se započal postup téměř dvou tisíc pikenýrů a mušketýrů a asi 1800 jezdců proti levému křídlu, kde ve stavovské sestavě vyztužovaly obranu jedny z elitních oddílů, kterými byly pěší kompanie velitele vojsk českých stavů Jindřicha Matyáše Thurna. Ty se však hned při druhém pokusu o útok císařských vojsk daly na útěk dříve než k nim stačil nepřítel vůbec dorazit. K nim se přidávala celá řada okolních jednotek a zmatek stoupal. Ačkoliv se podařilo generálu Thurnovi v čele stavovského jezdectva postup zdržet, stále více jednotek se téměř bez boje otáčelo a prchalo z bojiště.

Císařské velení se brzy rozhodlo podpořit útok dalšími jednotkami. Ale stále ještě nebyla bitva pro povstalé stavy a českého „zimního“ krále prohraná. Ze středu sestavy totiž vyrazil syn druhého velitele české stavovské armády Kristiána z Anhaltu, Kristián mladší z Anhaltu se svou poměrně nepočetnou jízdou. Podařilo se mu překvapivě prolomit řady císařských kyrysníků a později i několik jednotek pěchoty. Tento útok zastavil postup císařských, ale i ligistických vojsk a uvedl některé jednotky do zmatku. Ovšem to byla jen krátkodobá záležitost.

Brzy byla jízda Kristiána mladšího z Anhaltu, mladíka starého pouze 21 let smetena početnějšími ligistickými jezdci. V té době se do týla kolísajícího jižního křídla stavovských vojsk vrhla polská kozácká jízda, která měla za úkol zabránit uherským jezdcům ve spojení s Anhaltem mladším. Uherská jízda se při prvním dotyku s nepřítelem rozutekla, což byl poslední signál pádu levého stavovského křídla a hned poté i středu celé sestavy.

Výsledek

Bitva tak byla prakticky rozhodnuta. Pouze na pravém křídle stavovské sestavy zůstávalo několik oddílů, které hromadně neprchly, ovšem převážně z toho důvodu, že prchnout nemohly. Pozdější legenda dramaticky líčí poslední hrdinný odpor Moravanů, kteří se odmítli vzdát. Realita však byla odlišná. Především nejednalo se o Moravany, jelikož to byly pouze žoldnéřské oddíly najaté moravskými stavy z celé Evropy, nejvíce snad bylo v jejich řadách Němců. Výrazný odpor této jednotky byl zapříčiněn tím, že neměla kam uniknout, protože byla obklíčena a v zádech měla zdi letohrádku Hvězda. Také některé jednotky nešťastně umístěné přímo uvnitř zdí nebyly schopny rychle opustit bojiště a byly pobity či zajaty. Proto ztráty na stavovské straně dostoupily asi 1500 až 1800 padlých a několika set až tisíc raněných, stejně jako 700 zajatých. Také se uvádí několik set mrtvých spojeneckých Uhrů, kteří měli zahynout pobiti na útěku a nebo utonout ve Vltavě.

Na straně vítězů zahynulo nebo bylo zraněno asi 1000 císařsko-ligistických vojáků. Rychlé vítězství císařských a ligistických vojsk bylo překvapivé pro obě strany. Císařská strana ji často připisovala vyšší moci, kdežto stavové a protestanti stěží hledali viníka. Nakonec se stala podezřelá ze zrady či alespoň zbabělosti uherská jízda, ovšem to je značně zkreslená představa, kdy se hledala chyba jak už to tak bývá u cizinců. Rozklad stavovského vojska, které se v podstatě ani nepokusilo bojovat, dokumentuje situaci, v jaké se celé povstání na jeho konci ocitlo.

Zimní král Fridrich Falcký uprchl z Prahy a následně i z českých zemí zpět do Falce. Následujícího dne po bitvě město padlo. Na obranu se již nikdo nezmohl, někteří předáci povstání uprchli do Slezska, aby se zde pokusili vybudovat nové pozice proti císaři. Šlo však pouze o zpomalení dějinného vývoje, který znamenal jejich politický konec. Také bývalý český král ve své domovině dlouho nepobyl, jelikož jej brzy vytlačily z Falce španělské a ligistické armády. Zbytky protestantských sil se stáhly do Nizozemí a tím skončila první fáze Třicetileté války nazývaná česká (1618 – 1620) a falcká (1621 – 1623).

Vítězi se stala katolická Liga a rakouští i španělští Habsburkové. Ovšem toto vítězství přililo do ohně a v budoucnu měly následovat další spojenectví zaměřená především proti Habsburkům a jejich moci v Evropě. Následovala Dánská válka (1625 – 1629), Švédská válka (1630 – 1635) a Švédsko-francouzská válka (1635 – 1648) nazvané podle hlavních protihabsburských sil, které v dané době válku vedly. Válka tedy měla ještě dlouhého pokračování a měla zničující následky hlavně pro státy Svaté říše římské, ale také pro české země. Úbytek obyvatelstva byl obrovský, na některých místech se jednalo až o polovinu veškerého obyvatelstva, které bylo z části vyvražděno při drancování, z části podlehlo nemocem a hladu či uprchlo do oblastí nezasažených válkou.

Historický význam

Konec války znamenal až mír uzavřený roku 1648 ve městech Münsteru a Osnabrücku ve Vestfálsku. Válka znamenala především posílení mocenské pozice Francie a Švédska a naopak oslabení Španělska, které ztratilo řadu území a odtrhlo se od něj i dočasně připojené Portugalsko. Pro rakouské Habsburky skončila válka o poznání lépe, ačkoliv nepříliš příznivě. Přesto se jim podařilo udržet si své postavení v dědičných zemích, jimiž byly i české země, což kompenzovalo ztrátu vlivu za hranicemi.

Pro české země pak byla rozhodující právě bitva na Bílé hoře. Ačkoliv další boje probíhaly i na domácím území, nebyly již z hlediska směřování země příliš významné. České království ztratilo Horní a Dolní Lužici v roce 1635, která byla na základě dohody císaře a saského kurfiřta přidělena Sasku. Díky vítězství nad povstalými stavy se panovníkovi podařilo upevnit svou moc a naopak značně oslabit stavovské pravomoci. Do země se též vraceli jezuité stojící v čele změn nesoucí název rekatolizace, katolická reformace či katolická renesance. Katolické náboženství se znovu stává většinovým a spolu s ním přichází po válce kulturní obroda ve formě baroka, které zacelilo mnohé rány způsobené dlouhou válkou.

Tento jev však bývá i v dnešní době značně opomíjen, jelikož (jak již bylo na počátku řečeno) bylo doposud toto období pro mnohé spisovatele a dokonce i historiky onou pověstnou dobou temna a útlaku národa. Bílá hora též znamenala setrvání v habsburském soustátí až do roku 1918, se všemi svými pozitivy i negativy. Mezi osobnostmi, které se bitvy na Bílé hoře zúčastnily nelze opomenout významného francouzského filosofa, který bojoval v řadách katolických jednotek. Byl jím René Descartes. Ten se po bitvě účastnil války ještě celý rok, ale po úmrtí svého velitele generála Buquoye v Uhrách odchází zpět do Francie, kde se svou filosofickou činností proslavil daleko více, než by se mu bylo podařilo ve vojenské uniformě.

Autor: Mgr. et Mgr. Jan Rája

Vědomostní test

Otestujte si svoje znalosti o bitvě na Bílé hoře v online kvízu.

Zahájit test

Velitelé

Stavovské vojsko

Kristián I. z Anhaltu

(*1568 – † 1630),
vrchní velitel českého stavovského vojska na Bílé hoře, významný evropský diplomat a kníže anhaltský. Na sklonku 16. století se politicky angažoval ve službách falckých kurfiřtů a programově vystupoval za odtržení Čech od habsburské nadvlády. Po bělohorské porážce byl uvržen Ferdinandem II. do klatby a pobýval v exilu nejprve u švédského krále Gustava Adolfa a poté u dánského krále Kristiána IV. V roce 1624 uzavřel s habsburským panovníkem smír a následně byl jmenován císařským komořím.

Jindřich Matyáš Thurn

(*1567 – † 1640),
český šlechtic a vůdčí představitel stavovského protihabsburského odboje. Jeden z hlavních iniciátorů druhé pražské defenestrace v květnu 1618. Na počátku povstání byl jmenován generállajtnantem českého vojska. Od 1. května 1620 byl vrchním velitelem stavovské armády v Čechách. Po prohrané bitvě na Bílé hoře se uchýlil do nizozemského exilu.

Jiří Fridrich Hohenlohe

(*1569 – † 1645),
původem německý šlechtic žijící v Čechách. V bitvě na Bílé hoře velel stavovským jízdním oddílům. V roce 1631 vstoupil do služeb švédského panovníka. V průběhu roku 1637 se však usmířil s habsburským císařem a přestal vést samostatnou aktivní politiku.

Jindřich Šlik

(*1580 – † 1650),
český šlechtic, válečník a hrabě z Pasounu a Holejče. V létě 1619 vstoupil do služeb moravských stavů a převzal velení pěšího pluku, jehož velitelem byl před svým útěkem do Vídně Albrecht z Valdštejna. Během bělohorské bitvy se Šlikův pluk „Moravanů“ bránil u zdi letohrádku Hvězda, kde byl zdecimován takřka do posledního muže. Jindřich Šlik upadl do zajetí a v roce 1621 vstoupil do císařských služeb.

Vojsko císaře a Katolické ligy

Karel Bonaventura Buquoy

(*1571 – † 1621),
vojevůdce a šlechtic původem z Brabantska. V bitvě na Bílé hoře byl jedním z velitelů císařského a ligistického vojska. V roce 1618 byl pověřen vojenským potlačením stavovské povstání. V červnu 1619 dosáhl drtivého vítězství nad armádou českých stavů v bitvě u Záblatí. Krátce před bělohorskou bitvou utrpěl v šarvátce u Rakovníka průstřel obou stehen, v důsledku čehož neřídil bitvu ze sedla koně, ale z kočáru vleže na břiše. V červenci 1621 byl zajat a krátce na to zabit při obléhání pevnosti Nové Zámky na jihozápadním Slovensku.

Maxmilián I. Bavorský

(*1573 – † 1651),
německý šlechtic původem z rodu Wittelsbachů a od roku 1597 vévoda bavorský. V roce 1609 založil Katolickou ligu jako protiváhu Protestantské unie. Během třicetileté války vystupoval jako významným spojencem habsburského císaře a za věrné služby získal v roce 1623 titul bavorského a falckého kurfiřta.

Jan Tserclaes Tilly

(*1559 – † 1632),
vlámský generál a polní maršál Katolické ligy. V roce 1630 převzal po Albrechtu z Valdštejna vrchní velení nad císařskou armádou. V březnu 1631 dobyl a vyplenil město Magdeburg, ale téhož roku byl poražen švédským králem Gustavem Adolfem v bitvě u Breitenfeldu nedaleko Lipska. V následujícím roce byl poražen a smrtelně raněn v bitvě u Rainu nad Lechem.

Obrazová galerie

Bitva na Bílé hoře 1620 Bitva na Bílé hoře 1620 Bitva na Bílé hoře 1620

Doporučená literatura

  • Petr ČORNEJ; Pavel BĚLINA, Slavné bitvy naší historie, Praha 1993, 271 s.
  • Peter ENGLUND, Nepokojná léta: Historie třicetileté války, Praha 2000, 679 s.
  • Arnošt KLÍMA; Dlouhá válka (1618 – 1648), Praha 1996, 260 s.
  • Petr KLUČINA, Třicetiletá válka : Obraz doby 1618-1648, Litomyšl 2004, 409 s.
  • Jiří PERNES; Josef FUČÍK; Petr HAVEL a kol., Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526–1918, Praha 2003, 555 s.
  • Dušan UHLÍŘ, Černý den na Bílé hoře: 8. listopad 1620, Brno 1998, 169 s.
  • Bitva na Lechu 955
    10. srpna

    955 Bitva na Lechu

    Bitva na Lechu, též často označována jako bitva na Lešském poli či bitva na řece Lechu, se odehrála v polovině desátého století jihovýchodně od bavorského města Augsburg. Znamenala s jedinou výjimkou konec éry kočovných nájezdných kmenů, které pustošily po staletí od pádu Římské říše Evropu.

    Výjimkou byl krátkodobý vpád Mongolů ve třináctém století, který znamenal zkázu především pro potomky Maďarů, poražených v bitvě na Lechu.

    › číst dále

  • Bitva u Chlumce 1126
    18. února

    1126 Bitva u Chlumce

    V roce 1055 prosadil kníže Břetislav I. nový nástupnický řád tzv. seniorát (stařešinství). Podle tohoto řádu měla vláda v Čechách připadnout vždy nejstaršímu mužskému členovi přemyslovské dynastie. Pro mladší členy rodu byly na Moravě zřízeny údělná knížectví.

    Nástupnický princip seniorátu se ale dlouho nesvědčil a byl mnohokrát porušován. Jedním z případů kdy došlo porušení pravidel stařešinského řádu byl nástup Soběslava I. (1125 – 1140)...

    › číst dále

  • Bitva na Moravském poli 1278
    26. srpna

    1278 Bitva na Moravském poli

    13. století představovalo v dějinách západní i střední Evropy období poměrně rychlého hospodářského rozvoje doprovázeného populačním růstem. V důsledku německé kolonizace, feudalizace a šíření západní kultury došlo mj. k užšímu připoutání oblastní středovýchodní Evropy (Polska, českých zemí, Uher a Pobaltí) k západnímu evropskému kulturnímu okruhu.

    Na rozdíl od Polska a Uher nebyly české země výrazněji postižené tatarskými nájezdy. Vláda posledních Přemyslovců tak proto může být spojována s hospodářskou stabilizací i zahraničněpolitickým posílením vlivu českého státu...

    › číst dále

  • Bitvy na Vítkově a pod Vyšehradem 1420
    14. července

    1420 Bitvy na Vítkově a Vyšehradě

    Poměrně rychlý rozvoj společnosti, hospodářství a kultury v západní a střední Evropě v období vrcholného středověku, tj. od 11. do poloviny 14. století, vystřídala od poloviny 14. století krize. Pilíře, na nichž středověká feudální společnost dosud pevně stála, začaly jevit první známky eroze.

    Obyvatelstvo pravidelně sužovaly a likvidovaly morové rány (ta největší v polovině 14. století). To narušovalo ekonomický systém, kolaboval dálkový obchod a zhoršovalo se postavení poddaných...

    › číst dále

  • Bitva u Tachova 1427
    3. – 4. srpna

    1427 Bitva u Tachova

    Druhá polovina 14. století se ve většině tehdejší Evropy nesla ve znamení hluboké hospodářské a společenské krize. V letech 1378–1417 byla navíc umocněna papežským schizmatem, stavem, kdy se o vedení církve přeli dva či dokonce tři jmenovaní papežové.

    Tato situace vyvolala několik pokusů o reformu církve, resp. i celé feudální společnosti. Nejúspěšnějším z nich se stalo husitské hnutí, které předznamenalo daleko rozsáhlejší turbulence, jež o sto let později následovaly v podobě německé reformace...

    › číst dále

  • Bitva u Domažlic 1431
    14. srpna

    1431 Bitva u Domažlic

    Husitská revoluce, která v letech 1419–1434/36 zachvátila Čechy a částečně i další země Koruny české, byla důsledkem hluboké hospodářské a společenské krize. Jako její rozbuška posloužila smrt vlivného kazatele a učence Jana Husa upáleného 1415 v Kostnici na popud katolické církve.

    Odkazem jeho myšlenek na nápravu církve, resp. i celé feudální společnosti se inspirovaly široké vrstvy české společnosti od chudiny a venkovského lidu až po měšťanstvo a šlechtu...

    › číst dále

  • Bitva u Lipan 1434
    30. května

    1434 Bitva u Lipan

    Husitská revoluce, která počínaje rokem 1419 zachvátila Čechy a částečně i ostatní země Koruny české, byla důsledkem hospodářské krize a hlubokých sociálních rozporů. Své přívržence našly Husovy myšlenky na nápravu církve i celé společnosti zejména mezi českým měšťanstvem, rytířstvem a chudinou.

    Záhy husité na obranu proti vnějšímu (katolická církev, papež, král a později císař Zikmund Lucemburský a jimi organizované křížové výpravy) i vnitřnímu nepříteli (katolická šlechta, církev a jejich spojenci) vytvořili značnou obávanou vojenskou sílu...

    › číst dále

  • Bitva u Moháče 1526
    29. srpna

    1526 Bitva u Moháče

    Bitva u Moháče přímo souvisí s obléháním Vídně, které se však konalo až tři roky po bitvě odehrávající se roku 1526 v jižních Uhrách. Pro české země znamenala tato střetnutí klíčové okamžiky v jejich dějinách.

    Po smrti Vladislava Jagellonského v roce 1516 nastoupil na český a uherský královský trůn jeho nezletilý (tehdy desetiletý) syn Ludvík. Pro šlechtu v obou zemích to znamenalo další uvolnění královské moci a tím pádem vzrůst její síly...

    › číst dále

  • Bitva na Bílé hoře 1620
    8. listopadu

    1620 Bitva na Bílé hoře

    Situace v Evropě před vypuknutím třicetileté války byla již řadu let napjatá. Nejprudší sváry a války ve střední Evropě (např. Šmalkaldská válka) mezi protestanty a katolíky byly zažehnány augšpurským náboženským mírem z roku 1555 prosazujícím heslo Cuius regio, eius religio (Koho vláda, toho náboženství), nicméně spory doutnaly i nadále.

    Na základě augšpurského míru vystupovali Habsburkové jakožto panovníci, jejichž poddaní měli volit náboženství jimi praktikované, tedy katolické. Problémem ovšem bylo uplatnění tohoto práva...

    › číst dále

  • Bitva u Jankova 1645
    6. března

    1645 Bitva u Jankova

    V letech 1618–1648 zachvátil území téměř celé Evropy konflikt, který vstoupil do dějin pod označením třicetiletá válka. Konflikt byl vyvrcholením dlouhotrvajících nábožensko-mocenských sporů mezi zeměmi katolického a protestantského tábora. Vyhozením císařských místodržících z oken Pražského hradu dne 23. května 1618 začala první fáze třicetileté války, tzv. válka česká (1618–1620).

    První etapa byla ukončena porážkou českých nekatolických stavů v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620...

    › číst dále

  • Bitva u Chotusice 1742
    17. května

    1742 Bitva u Chotusic

    V říjnu 1740 zemřel ve Vídni poslední mužský příslušník habsburského rodu císař Karel VI. Během svého života věnoval značné politické úsilí prosazení dokumentu Pragmatická sankce. Tento zákon vydaný již v roce 1713 upravoval nástupnictví v mužské a ženské linii, zajišťoval rovněž nedělitelnost habsburských území a to i v případě, že dědičkou bude pouze ženský potomek.

    Vzápětí po smrti Karla VI. vystoupila navzdory dohodnutým úmluvám proti nástupnictví jeho nejstarší dcery Marie Terezie koalice evropských států v čele s Pruskem, Bavorskem a Francií...

    › číst dále

  • Bitva u Lovosic 1756
    1. října

    1756 Bitva u Lovosic

    Bitva u Lovosic byla prvním významným střetnutím, které se odehrálo během konfliktu známého pod označením sedmiletá válka. V polovině 18. století došlo na politické mapě Evropy k výrazným změnám. Vznikly nové koalice států, v nichž se proti sobě postavily na jedné straně Rakousko, Francie, Švédsko a Rusko a na straně druhé Velká Británie a Prusko.

    Po prohraných válkách o dědictví rakouské ve 40. letech 18. století se císařovna Marie Terezie nehodlala smířit se ztrátou rozsáhlých území Slezska a Kladska...

    › číst dále

  • Bitva u Štěrbohol 1757
    6. května

    1757 Bitva u Štěrbohol

    V první polovině 18. století došlo v Evropě k vážné diplomatické krizi, která bývá označována jako tzv. zvrat aliancí. Krizi předcházela eskalace napětí mezi Velkou Británií a Francií v oblasti severoamerických kolonií. Od roku 1754 byly de facto obě velmoci na severoamerickém kontinentě ve válečném stavu.

    Francie a Velká Británie hledaly proto v Evropě nové spojenecké svazky. Na základě diplomatických jednání rakouského kancléře Václava Antonína Kounice na francouzském dvoře došlo k překonání tradiční dědičné rivality mezi Francií a Habsburskou monarchií...

    › číst dále

  • Bitva u Kolína 1757
    18. června

    1757 Bitva u Kolína

    Bitva u Kolína patří mezi nejdůležitější střetnutí Sedmileté války, které zásadně ovlivnilo dějiny českých zemí. Tato bitva nebyla rozhodujícím momentem ovlivňující jednoznačně výsledek války, ovšem značně poznamenala její vývoj. Proběhla totiž na počátku války, která měla trvat ještě dalších šest let.

    Na druhou stranu znamenala setrvání českých zemí v Habsburské monarchii, ovšem bez Slezka, jež bylo po válce definitivně uznáno jako součást Pruska. Slezko mělo nadále sdílet jiný osud než zbylé české země...

    › číst dále

  • Bitva u Slavkova 1805
    2. prosince

    1805 Bitva u Slavkova

    Bitva u Slavkova je jedno z nejvýznamnějších střetnutí napoleonských válek, které Napoleon Bonaparte považoval za své nejlepší vítězství vůbec. Bitva se odehrála na Moravě nedaleko dnešního Slavkova u Brna na počátku prosince roku 1805 a znamenala nejen porážku Třetí protifrancouzské koalice, ale i stabilizaci francouzské moci a dominance na kontinentě.

    Francouzská revoluce, ať už jakkoliv krvavá, nespravedlivá, vrážející klíny mezi různé vrstvy společnosti, ničící či znásilňující ostatní myšlenkové proudy a starý řád, navenek proklamovala hesla rovnost, svornost a bratrství...

    › číst dále

  • Bitva u Hradce Králové 1866
    3. července

    1866 Bitva u Hradce Králové

    Bitva u Hradce Králové, nazývaná také často jako bitva u Chlumu či bitva u Sadové, byla nejvýznamnějším a rozhodujícím střetnutím Prusko-rakouské války roku 1866. Odehrála se na území tehdejší habsburské monarchie nedaleko dvou významných pevností – Josefova a Hradce Králové.

    Od dob sedmileté války uběhlo již několik dekád, ovšem nic se nezměnilo na tom, že ve středoevropském prostoru vedle sebe existovaly dvě silné monarchie, které se dostávaly do častých sporů pro snahu o dominanci nad regionem...

    › číst dále

  • Bitva u Zborova 1917
    2. července

    1917 Bitva u Zborova

    Bitva u Zborova představuje jedno z nejmenších střetnutí, které bylo do projektu Bellum.cz zařazeno, a to co do počtu zúčastněných vojáků, tak i do rozlohy bojiště či výsledků pro další vývoj války.

    Důsledky této neveliké bitvy, jenž se odehrála během První světové války na západní Ukrajině poblíže ukrajinského města Tarnopole (východně od Lvova), však byly zásadní pro další formování československých jednotek v Rusku, ale především pro zdárný rozvoj, podporu a uznání myšlenek Československého zahraničního odboje...

    › číst dále