Bitva u Domažlic

14. srpna 1431

Historický kontext

Husitská revoluce, která v letech 1419–1434/36 zachvátila Čechy a částečně i další země Koruny české, byla důsledkem hluboké hospodářské a společenské krize. Jako její rozbuška posloužila smrt vlivného kazatele a učence Jana Husa upáleného 1415 v Kostnici na popud katolické církve.

Odkazem jeho myšlenek na nápravu církve, resp. i celé feudální společnosti se inspirovaly široké vrstvy české společnosti od chudiny a venkovského lidu až po měšťanstvo a šlechtu. Jejich představitelé odmítli po smrti krále Václava IV. 1419 nástupnictví jeho neoblíbeného bratra Zikmunda.

Ten byl rozhodnut získat korunu silou. Na obranu proti němu a dalším protivníkům (papež, katolická církev a část domácí šlechty) vytvořili husité, resp. kališníci, jak se přívrženci Husových myšlenek a přijímání pod obojí začali nazývat, značnou vojenskou sílu a neobvyklou ale efektivní taktiku boje. Podařilo se jim odrazit i všechny čtyři křížové výpravy 1420, 1421/22, 1427, 1431.

Ačkoliv poslední z nich byla co do síly armády i množství vynaložených prostředků ze všech největší, skončila jednoznačným, slavným a bezproblémových vítězstvím husitů: v bitvě u Domažlic.

Předchozí události

Po vítězství u Tachova 1427 se nalézala vojenská síla husitů na vrcholu a jejich protivníci nadlouho ztratili odvahu se jim postavit. Oproti minulým letům nedocházelo nyní k tak výraznějším třenicím mezi jednotlivými proudy a představiteli hnutí. Stabilizovaná situace dovolovala husitům podnikat úspěšné spanilé jízdy, výpravy za kořistí a propagandou do okolních zemí.

Úměrně rostoucí smělosti přibývaly nejen v německém prostoru hlasy volající po dalším a ještě silnějším zákroku proti českým heretikům. Za tímto účelem se v okolí bavorského Weidenu blízko českých hranic začala od jara 1431 shromažďovat na svou dobu obrovská armáda rekrutující se zejména z německých, ale i uherských a italských oddílů. Její organizací byl papežem pověřen jeho legát (vyslanec) kardinál Guiliano Cesarini.

Zikmund Lucemburský, král Svaté říše římské, král uherský a formálně i český, sice výpravu podpořil, z přímé účasti se mu ale podařilo vykroutit a jejím vedením opět pověřil braniborského markraběte Fridricha, neúspěšného velitele předchozí křížové výpravy. Křižáci však tentokrát, poučeni z předchozích nezdarů, zamýšleli husity porazit jejich vlastní taktikou za pomoci 9000 bojových vozů.

Takto vyzbrojená armáda čítající přes 100 000 mužů překročila 1. srpna české hranice a blížila se k husitskému Tachovu. Ten se jim ale nepodařilo v několika příštích dnech dobýt, čímž začal průběh událostí nápadně připomínat neúspěšné křižácké tažení před čtyřmi roky. Přesunuli se z opatrnosti proto k strategicky výhodnějším Domažlicím, které zamýšleli získat jako svůj opěrný bod.

Husité byli o přípravách i postupu křižáků dobře informováni a ve velmi krátkém čase v okolí Berouna shromáždili vojsko o síle asi 40 000 mužů, mimochodem rovněž největší v dějinách těchto válek. Rychlost a ochota, se kterou se tak stalo, dokazuje tehdejší svornost husitských proudů. Ačkoliv nedosahovalo ani poloviny stavu protivníka, převyšovalo jej svou organizovaností, bojovou morálkou a jednotou ve velení. Do čela byl delegován vynikající stratég Prokop Holý. Aby křižákům zabránili v dobytí Domažlic, vyrazili husité 12. srpna na pochod.

Průběh bitvy u Domažlic

Už sama rychlost, se kterou se vojska Prokopa Holého k Domažlicím přiblížila (asi 80 km během dvou dnů!) křižáky zaskočila a vystrašila. Chaos do jejich řad vnesly i zmatečné přesuny doprovázené špatnou koordinací takto velkého množství jednotek. V prostoru mezi Domažlicemi a hradem Rýzmberkem postavili narychlo vozovou hradbu, většina oddílů však nestačila zaujmout bojové pozice.

Další průběh bitvy je poněkud zahalen tajemstvím. Hovoří se o ideálním příkladu „psychologického efektu“ v dějinách válek. Předsunuté oddíly křižáků, které v den bitvy 14. srpna ráno údajně zaslechly rachot nečekaně brzy se blížících husitských vozů doprovázený zpěvem chorálu „Ktož jsú boží bojovníci“, se začaly kvapem stahovat.

Tento manévr pak nadobro podlomil bojovou morálku zmatených a vystrašených vojáků hlavního sledu křižácké armády, začali masově opouštět svá postavení a v panice prchat k bavorským hranicím. Velitelům se jejich útěk nepodařilo zastavit a nakonec ani jim nezbylo, než se k němu přidat. Takto se údajně v přestrojení za prostého vojáka zachránil i sám Cesarini.

Jeho na bojišti zanechaný kardinálský klobouk tak vstoupil do dějin jako symbol triumfu nad křižáky a katolickou církví a ještě dlouho poté byl vystavován v Praze před Týnským chrámem. Do rukou husitů padlo na 2000 plně vybavených bojových vozů, vojenského materiálu i různých drahocenných artefaktů.

Čechům se tak postavila jen pěchota se svou vozovou hradbou, čímž nepřímo pomohla zabránit většímu krveprolití, které by jistě následovalo po bezprostředním dostižení prchajících jednotek. Husitům se tuto překážku podařilo překonat až po několika hodinách boje a na pronásledování nepřítele tak zbylo méně času i sil.

Výsledek

Výsledkem bylo drtivé vítězství husitů, kteří se tak bez výraznějších ztrát vypořádali s poslední zahraniční intervencí revoluční fáze husitských válek. Křesťanskou Evropu tím opět ubezpečili o své vojenské neporazitelnosti. S nadsázkou lze říci, že křižáci ve snaze husitům zabránit v dalším plundrováním okolních zemí jim přivezli tučnou kořist přímo do Čech.

Podobně jako v případě předchozí křížové výpravy se i nyní tažení obešlo bez větších průtahů a obětí na životech. Ty lze na straně křižáků odhadovat v řádu stovek, zejména mezi pěšími obránci vozové hradby (mj. přes 200 Italů). Bitva u Domažlic v podstatě svým průběhem okopírovala události spojené s bitvou u Tachova 1427.

Historický význam

Vítězství husitů u Domažlic přesvědčilo s konečnou platností jejich protivníky o bezvýchodnosti silového řešení situace v Čechách a uvolnilo cestu jednání. Týž kardinál Cesarini se následně zasloužil o jednání špiček basilejského koncilu s husitskou delegací 1433 vedenou Prokopem Holým.

Vzájemné otevření se nějaké kompromisní dohodě napomohlo spolu s postupným rozkolem uvnitř husitského hnutí k ukončení konfliktu (Lipany 1434, potvrzení kompaktát 1436) a přijetí Zikmunda Lucemburského za českého krále.

Autor: RNDr. et PhDr. Aleš Nováček, Ph.D.

Vědomostní test

Otestujte si svoje znalosti o bitvě u Domažlic v online kvízu.

Zahájit test

Velitelé

Husité

Prokop Holý zvaný Veliký

( * asi 1380 – † Lipany 1434 ),
husitský kněz, politik a vojevůdce (v letech 1426–34 vůdce táboritů). Pocházel z řad bohatého pražského patriciátu, jako mladý kupec procestoval velkou část Evropy, získal univerzitní vzdělání a stal se knězem. Po smrti Jana Žižky jej lze coby vrchního představitele táboritů považovat za hlavní politickou autoritu Českého království.

Účastnil se např. vítězných bitev u Ústí n. Labem 1426, u Tachova 1427, u Domažlic 1431, neúspěšného obléhání Plzně 1433–34, organizoval spanilé jízdy a stál v čele husitského poselstva do Basileje 1433. Padl v bitvě u Lipan 1434.

Křižáci

Guiliano Cesarini

( * asi 1398 – † 1444 Varna ),
papežský legát a italský kardinál (od r. 1426). Pocházel ze staré římské aristokratické rodiny. Byl pověřen organizováním 4. křížové výpravy proti husitům, která vstoupila do dějin svým útěkem z bitvy u Domažlic 1431. Poučen vojenskými nezdary křižáků zasadil se o pozvání husitů na koncil do Basileje 1433. Později se ve službách papeže účastnil křížové výpravy proti Turkům, která byla poražena v bitvě u Varny 1444, v ní kardinál pravděpodobně také zahynul.

Friedrich I. Braniborský

( * 1371 – † 1440 ),
říšský kurfiřt – braniborský markrabě (od r. 1415). Za své spojenectví získal od Zikmunda Lucemburského 1415 jako první z rodu Hohenzollernů (od 1701 pruských králů a později 1871–1918 německých císařů!) Braniborské markrabství. To se současně vyvázalo ze svazku zemí Koruny české, jejichž volnou součástí bylo od r. 1373. Velel neúspěšným křížovým výpravám proti husitům, které byly poraženy u Tachova 1427 a u Domažlic 1431.

Obrazová galerie

Bitva u Domažlic 1431 Bitva u Domažlic 1431 Bitva u Domažlic 1431

Doporučená literatura

  • František Michálek BARTOŠ, Husitská revoluce II. Vláda bratrstev a jejich pád 1426–1437, Praha 1966, 263 s.
  • Otakar FRANKENBERGER, Naše velká armáda, 3. svazek (Tachov, Domažlice, Lipany), Praha 1921, 188 s.
  • Petr KLUČINA, Jak válčili husité, Praha 1987, 80 s.
  • František ŠMAHEL, Husitská revoluce, Praha 1993–96 (více svazků).
  • Kol. autorů, Vojenské dějiny Československa do roku 1526. 1. díl, Praha 1985, 363 s.
  • Bitva na Lechu 955
    10. srpna

    955 Bitva na Lechu

    Bitva na Lechu, též často označována jako bitva na Lešském poli či bitva na řece Lechu, se odehrála v polovině desátého století jihovýchodně od bavorského města Augsburg. Znamenala s jedinou výjimkou konec éry kočovných nájezdných kmenů, které pustošily po staletí od pádu Římské říše Evropu.

    Výjimkou byl krátkodobý vpád Mongolů ve třináctém století, který znamenal zkázu především pro potomky Maďarů, poražených v bitvě na Lechu.

    › číst dále

  • Bitva u Chlumce 1126
    18. února

    1126 Bitva u Chlumce

    V roce 1055 prosadil kníže Břetislav I. nový nástupnický řád tzv. seniorát (stařešinství). Podle tohoto řádu měla vláda v Čechách připadnout vždy nejstaršímu mužskému členovi přemyslovské dynastie. Pro mladší členy rodu byly na Moravě zřízeny údělná knížectví.

    Nástupnický princip seniorátu se ale dlouho nesvědčil a byl mnohokrát porušován. Jedním z případů kdy došlo porušení pravidel stařešinského řádu byl nástup Soběslava I. (1125 – 1140)...

    › číst dále

  • Bitva na Moravském poli 1278
    26. srpna

    1278 Bitva na Moravském poli

    13. století představovalo v dějinách západní i střední Evropy období poměrně rychlého hospodářského rozvoje doprovázeného populačním růstem. V důsledku německé kolonizace, feudalizace a šíření západní kultury došlo mj. k užšímu připoutání oblastní středovýchodní Evropy (Polska, českých zemí, Uher a Pobaltí) k západnímu evropskému kulturnímu okruhu.

    Na rozdíl od Polska a Uher nebyly české země výrazněji postižené tatarskými nájezdy. Vláda posledních Přemyslovců tak proto může být spojována s hospodářskou stabilizací i zahraničněpolitickým posílením vlivu českého státu...

    › číst dále

  • Bitvy na Vítkově a pod Vyšehradem 1420
    14. července

    1420 Bitvy na Vítkově a Vyšehradě

    Poměrně rychlý rozvoj společnosti, hospodářství a kultury v západní a střední Evropě v období vrcholného středověku, tj. od 11. do poloviny 14. století, vystřídala od poloviny 14. století krize. Pilíře, na nichž středověká feudální společnost dosud pevně stála, začaly jevit první známky eroze.

    Obyvatelstvo pravidelně sužovaly a likvidovaly morové rány (ta největší v polovině 14. století). To narušovalo ekonomický systém, kolaboval dálkový obchod a zhoršovalo se postavení poddaných...

    › číst dále

  • Bitva u Tachova 1427
    3. – 4. srpna

    1427 Bitva u Tachova

    Druhá polovina 14. století se ve většině tehdejší Evropy nesla ve znamení hluboké hospodářské a společenské krize. V letech 1378–1417 byla navíc umocněna papežským schizmatem, stavem, kdy se o vedení církve přeli dva či dokonce tři jmenovaní papežové.

    Tato situace vyvolala několik pokusů o reformu církve, resp. i celé feudální společnosti. Nejúspěšnějším z nich se stalo husitské hnutí, které předznamenalo daleko rozsáhlejší turbulence, jež o sto let později následovaly v podobě německé reformace...

    › číst dále

  • Bitva u Domažlic 1431
    14. srpna

    1431 Bitva u Domažlic

    Husitská revoluce, která v letech 1419–1434/36 zachvátila Čechy a částečně i další země Koruny české, byla důsledkem hluboké hospodářské a společenské krize. Jako její rozbuška posloužila smrt vlivného kazatele a učence Jana Husa upáleného 1415 v Kostnici na popud katolické církve.

    Odkazem jeho myšlenek na nápravu církve, resp. i celé feudální společnosti se inspirovaly široké vrstvy české společnosti od chudiny a venkovského lidu až po měšťanstvo a šlechtu...

    › číst dále

  • Bitva u Lipan 1434
    30. května

    1434 Bitva u Lipan

    Husitská revoluce, která počínaje rokem 1419 zachvátila Čechy a částečně i ostatní země Koruny české, byla důsledkem hospodářské krize a hlubokých sociálních rozporů. Své přívržence našly Husovy myšlenky na nápravu církve i celé společnosti zejména mezi českým měšťanstvem, rytířstvem a chudinou.

    Záhy husité na obranu proti vnějšímu (katolická církev, papež, král a později císař Zikmund Lucemburský a jimi organizované křížové výpravy) i vnitřnímu nepříteli (katolická šlechta, církev a jejich spojenci) vytvořili značnou obávanou vojenskou sílu...

    › číst dále

  • Bitva u Moháče 1526
    29. srpna

    1526 Bitva u Moháče

    Bitva u Moháče přímo souvisí s obléháním Vídně, které se však konalo až tři roky po bitvě odehrávající se roku 1526 v jižních Uhrách. Pro české země znamenala tato střetnutí klíčové okamžiky v jejich dějinách.

    Po smrti Vladislava Jagellonského v roce 1516 nastoupil na český a uherský královský trůn jeho nezletilý (tehdy desetiletý) syn Ludvík. Pro šlechtu v obou zemích to znamenalo další uvolnění královské moci a tím pádem vzrůst její síly...

    › číst dále

  • Bitva na Bílé hoře 1620
    8. listopadu

    1620 Bitva na Bílé hoře

    Situace v Evropě před vypuknutím třicetileté války byla již řadu let napjatá. Nejprudší sváry a války ve střední Evropě (např. Šmalkaldská válka) mezi protestanty a katolíky byly zažehnány augšpurským náboženským mírem z roku 1555 prosazujícím heslo Cuius regio, eius religio (Koho vláda, toho náboženství), nicméně spory doutnaly i nadále.

    Na základě augšpurského míru vystupovali Habsburkové jakožto panovníci, jejichž poddaní měli volit náboženství jimi praktikované, tedy katolické. Problémem ovšem bylo uplatnění tohoto práva...

    › číst dále

  • Bitva u Jankova 1645
    6. března

    1645 Bitva u Jankova

    V letech 1618–1648 zachvátil území téměř celé Evropy konflikt, který vstoupil do dějin pod označením třicetiletá válka. Konflikt byl vyvrcholením dlouhotrvajících nábožensko-mocenských sporů mezi zeměmi katolického a protestantského tábora. Vyhozením císařských místodržících z oken Pražského hradu dne 23. května 1618 začala první fáze třicetileté války, tzv. válka česká (1618–1620).

    První etapa byla ukončena porážkou českých nekatolických stavů v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620...

    › číst dále

  • Bitva u Chotusice 1742
    17. května

    1742 Bitva u Chotusic

    V říjnu 1740 zemřel ve Vídni poslední mužský příslušník habsburského rodu císař Karel VI. Během svého života věnoval značné politické úsilí prosazení dokumentu Pragmatická sankce. Tento zákon vydaný již v roce 1713 upravoval nástupnictví v mužské a ženské linii, zajišťoval rovněž nedělitelnost habsburských území a to i v případě, že dědičkou bude pouze ženský potomek.

    Vzápětí po smrti Karla VI. vystoupila navzdory dohodnutým úmluvám proti nástupnictví jeho nejstarší dcery Marie Terezie koalice evropských států v čele s Pruskem, Bavorskem a Francií...

    › číst dále

  • Bitva u Lovosic 1756
    1. října

    1756 Bitva u Lovosic

    Bitva u Lovosic byla prvním významným střetnutím, které se odehrálo během konfliktu známého pod označením sedmiletá válka. V polovině 18. století došlo na politické mapě Evropy k výrazným změnám. Vznikly nové koalice států, v nichž se proti sobě postavily na jedné straně Rakousko, Francie, Švédsko a Rusko a na straně druhé Velká Británie a Prusko.

    Po prohraných válkách o dědictví rakouské ve 40. letech 18. století se císařovna Marie Terezie nehodlala smířit se ztrátou rozsáhlých území Slezska a Kladska...

    › číst dále

  • Bitva u Štěrbohol 1757
    6. května

    1757 Bitva u Štěrbohol

    V první polovině 18. století došlo v Evropě k vážné diplomatické krizi, která bývá označována jako tzv. zvrat aliancí. Krizi předcházela eskalace napětí mezi Velkou Británií a Francií v oblasti severoamerických kolonií. Od roku 1754 byly de facto obě velmoci na severoamerickém kontinentě ve válečném stavu.

    Francie a Velká Británie hledaly proto v Evropě nové spojenecké svazky. Na základě diplomatických jednání rakouského kancléře Václava Antonína Kounice na francouzském dvoře došlo k překonání tradiční dědičné rivality mezi Francií a Habsburskou monarchií...

    › číst dále

  • Bitva u Kolína 1757
    18. června

    1757 Bitva u Kolína

    Bitva u Kolína patří mezi nejdůležitější střetnutí Sedmileté války, které zásadně ovlivnilo dějiny českých zemí. Tato bitva nebyla rozhodujícím momentem ovlivňující jednoznačně výsledek války, ovšem značně poznamenala její vývoj. Proběhla totiž na počátku války, která měla trvat ještě dalších šest let.

    Na druhou stranu znamenala setrvání českých zemí v Habsburské monarchii, ovšem bez Slezka, jež bylo po válce definitivně uznáno jako součást Pruska. Slezko mělo nadále sdílet jiný osud než zbylé české země...

    › číst dále

  • Bitva u Slavkova 1805
    2. prosince

    1805 Bitva u Slavkova

    Bitva u Slavkova je jedno z nejvýznamnějších střetnutí napoleonských válek, které Napoleon Bonaparte považoval za své nejlepší vítězství vůbec. Bitva se odehrála na Moravě nedaleko dnešního Slavkova u Brna na počátku prosince roku 1805 a znamenala nejen porážku Třetí protifrancouzské koalice, ale i stabilizaci francouzské moci a dominance na kontinentě.

    Francouzská revoluce, ať už jakkoliv krvavá, nespravedlivá, vrážející klíny mezi různé vrstvy společnosti, ničící či znásilňující ostatní myšlenkové proudy a starý řád, navenek proklamovala hesla rovnost, svornost a bratrství...

    › číst dále

  • Bitva u Hradce Králové 1866
    3. července

    1866 Bitva u Hradce Králové

    Bitva u Hradce Králové, nazývaná také často jako bitva u Chlumu či bitva u Sadové, byla nejvýznamnějším a rozhodujícím střetnutím Prusko-rakouské války roku 1866. Odehrála se na území tehdejší habsburské monarchie nedaleko dvou významných pevností – Josefova a Hradce Králové.

    Od dob sedmileté války uběhlo již několik dekád, ovšem nic se nezměnilo na tom, že ve středoevropském prostoru vedle sebe existovaly dvě silné monarchie, které se dostávaly do častých sporů pro snahu o dominanci nad regionem...

    › číst dále

  • Bitva u Zborova 1917
    2. července

    1917 Bitva u Zborova

    Bitva u Zborova představuje jedno z nejmenších střetnutí, které bylo do projektu Bellum.cz zařazeno, a to co do počtu zúčastněných vojáků, tak i do rozlohy bojiště či výsledků pro další vývoj války.

    Důsledky této neveliké bitvy, jenž se odehrála během První světové války na západní Ukrajině poblíže ukrajinského města Tarnopole (východně od Lvova), však byly zásadní pro další formování československých jednotek v Rusku, ale především pro zdárný rozvoj, podporu a uznání myšlenek Československého zahraničního odboje...

    › číst dále