Bitva u Hradce Králové

3. července 1866

Historický kontext

Bitva u Hradce Králové, nazývaná také často jako bitva u Chlumu či bitva u Sadové, byla nejvýznamnějším a rozhodujícím střetnutím Prusko-rakouské války roku 1866. Odehrála se na území tehdejší habsburské monarchie nedaleko dvou významných pevností – Josefova a Hradce Králové.

Od dob sedmileté války i bitvy u Kolína uběhlo již několik dekád, ovšem nic se nezměnilo na tom, že ve středoevropském prostoru vedle sebe existovaly dvě silné monarchie, které se dostávaly do častých sporů pro snahu o dominanci nad regionem. Od sedmileté války se však změnilo mnohé na vnitřním uspořádáním států, jejich hranic, ale především lze největší změny vidět na společnosti. A změny to byly obrovské. Šlechta ztrácela své výhradní postavení, v obou zemích kvapně probíhala průmyslová revoluce, bylo postupně zrušeno nevolnictví i poddanství a na velkém vzestupu byla novinka 19. století - nacionalismus.

Po určitém uklidnění vztahů obou zemí během napoleonských válek, které nutily původní rivaly ke spojenectví, následovaly dekády relativního klidu až do revolučního roku 1848. Zde se ukázalo, že Rakousko nebude stát v čele snah sjednocování Německa, ale zato Prusko si takové nároky činilo. Nástupem Otty von Bismarcka jako prvního ministra Pruska se situace mezi oběma zeměmi přiostřila.

Předchozí události

Bismarck věděl, že pro Prusko je důležité vytlačit Rakousko z dění v Německém spolku nejlépe vojenskou cestou. Záminkou k tomu byl spor o budoucnost Šlesvicka a Holštýnska. Původně si válku nepřáli ani ve Vídni ani v Berlíně a ani v žádné německé zemi, ale Bismarckovi se během půl roku podařilo prosadit ji jak doma, tak ji vnutit umnými tahy svým protivníkům. Válku vyhlásily Prusku četné státy Německého spolku, ale jejich vojenská pomoc Rakousku byla mizivá. Pouze Sasko vyslalo své vojsko na pomoc Rakousku, ostatně jinak by se jeho sbory dostaly do Pruského zajetí.

Prusko však nebylo jedinou zemí, která vyhlásila Rakousku válku. Nově sjednocená Itálie totiž hodlala připojit ke svému státu Benátsko, stále ještě v rukou Rakouské monarchie. Proto bylo spojení Itálie a Pruska proti Rakousku logickým tahem.

Rakouská armáda se tak musela rozdělit na dvě části. První, početnější, se soustředila v příhraničním prostoru s Pruskem, tedy převážně v českých zemích. Jižní armáda se pak připravovala na boj v ohroženém Benátsku. Válka vypukla v polovině června 1866. Vedlejší bojiště v Itálii se stalo svědkem bitvy u Custozzy (nebo též u Custozy), kde se početně slabším rakouským silám podařilo italskou armádu porazit. Válka se však měla rozhodovat na severu.

Velitel rakouské severní armády, polní zbrojmistr Ludwik von Benedek soustředil zprvu hlavní síly v okolí pevnostního města Olomouce, následně po vpádu pruské armády do Čech přesunul vojsko do východních Čech. Prusové postupovali ve třech proudech, aby se spojili v místě následujícího bojiště, což byl plán zkušeného náčelníka pruského generálního štábu Helmuta von Moltke. Prusové překročili hranice monarchie u Rumburka (Labská armáda), Liberce (1. armáda) a u Trutnova a Náchoda (2. armáda). Během svého pochodu svedly tyto armády několik úspěšných šarvátek s rakouskou armádou, což donutilo Benedeka stáhnout se k Hradci Králové soustředit zde celou svou armádu v očekávání rozhodné bitvy, která nastala 3. července 1866.

Průběh bitvy u Hradce Králové

Počet zúčastněných vojáků byl značně vyrovnaný: pruská armáda čítala asi 220 000 mužů, spojená rakouská a saská asi 215 000. Rakouské síly byly rozestavěny do přibližně půlkruhové obranné linie, jejíž týl se opíral o Labe a pevnost Hradec Králové. Útok na rakouské pozice započal před 07.30 a postupně narůstal do zhruba 10.00, kdy již byly síly Labské a 1. armády plně zapojeny do bitvy.

Tyto sbory přicházely od západu a severozápadu a útočily směrem na Nechanice, Popovice a zvláště v oblasti Sadové. Dopoledne byla situace zcela vyrovnaná, spíše se obráncům dařilo většinu pruských útoků odrážet a pouštěli se i do protiútoků. Vydatně jim pomáhalo rakouské dělostřelectvo, díky němuž byl zastaven útok nepřítele u Sadové.

V severozápadní části obranné linie se však dělo něco o čem vojevůdce Benedek nevěděl. Do lesa Svíb, tedy až za první obrannou linii pronikla jedna z pěších pruských divizí. To by ještě neznamenalo žádnou katastrofu, ale důležitější pro vývoj bitvy bylo, že se do jejich vytlačení z lesa zapojilo několik rakouských divizí, které měly čekat na příchod 2. pruské armády pochodující ze severu. Prostor, jenž měly tyto jednotky krýt (konkrétně šlo o II. a IV. sbor), se stal rozhodujícím místem bojiště. Několik hodin trvající boj o les Svíb zajistil 2. pruské armádě téměř nezjištěný přesun do týla rakouské armády, až k vesnici Chlum (kterou obsadili ve 14.15), jež byla nedaleko postavení Benedeka a také rozsáhlých rakouských záloh.

Když se Benedek dozvěděl od svého podřízeného, že je na něj vedena z Chlumu palba, nechtěl tomu uvěřit a sám se jel přesvědčit o situaci, ale pruské kulky ho zahnaly zpět. Situace byla v tomto okamžiku pro rakouskou stranu kritická, jelikož nepřítel v týlu jejich jednotek znamenal smrtelné nebezpečí. Bylo ihned rozhodnuto o útoku na ves Chlum stojící na návrší, které teď bylo pro rakouské síly značnou překážkou.

První útok rakouské pěchoty byl překvapivě úspěšný, ovšem díky nedostatku dalších sil, které by pouhou jedinou brigádu doplnily a podpořily, byla jednotka vržena zpět. Když se podařilo sestavit dostatečně silnou údernou skupinu, zahrnující celý VI. sbor a následně i I. sbor, bylo již návrší u Chlumu zaplněno množstvím dalších pruských jednotek.

Výsledek

Následující útoky rakouské pěchoty znamenaly jen zkázu a zhruba 10 000 padlých, raněných a zajatých. Nezbývalo nic jiného než zachránit poraženou armádu. Zhruba od 16.30 byla téměř celá rakouská armáda na ústupu směrem na Hradec Králové. Jezdectvo a baterie dělostřelectva kryly velmi úspěšně ústup pěchoty. To však nezměnilo nic na tom, že bitva byla prohraná. Na rakouské straně padlo v bitvě u Hradce Králové téměř 6000 mužů, 8500 jich bylo zraněno a téměř 22 000 zajato. Ztraceno bylo i 188 děl, což byla velká část dělostřelectva. Ztráty na pruské straně jsou daleko nižší, téměř 2000 padlých a 7000 zraněných.

Velmi častým argumentem zdůvodňující porážku rakouské armády bývá výzbroj. Je jisté, že pruské „zadovky“ (tedy pušky nabíjené zezadu a nikoliv starým způsobem zepředu ládováním) byly modernější, nicméně dosud obecně přijímané informace o jejich kvalitě jsou patrně přemrštěné. Rychlost nabíjení, některými autory uváděná až čtyřnásobná oproti rakouským „předovkám“, nebyla patrně ani zdaleka tak vysoká.

Navíc pruské tzv. jehlovky trpěly řadou neduhů a nebyly příliš spolehlivé. Pokud by však i tak měly modernější pruské pušky navrch, pak v jiných důležitých zbraních, dělostřelectvu, byla situace opačná. Rakouské síly měly k dispozici podstatně více modernějších děl s vnitřním závitem, které se vyznačovaly větší přesností a delším dostřelem. Výzbroj obou armád tedy asi nebyla tím, co by bitvu rozhodlo, ačkoliv je jim často přikládán až příliš velký důraz.

V dalších dnech po bitvě ustoupily rakouské síly přes Olomouc k jihu a přestože byly nuceny opustit Moravu, dokázaly se spojit s armádou, jež zvítězila na italském bojišti. 26. července však bylo uzavřeno v Mikulově příměří, na nějž navázal tzv. Pražský mír podepsaný 23. srpna 1866. Rychlý mír byl uzavřen především díky naléhání Otty von Bismarcka, který na rozdíl od generality i pruského panovníka tušil, že Rakousko může být do budoucna prospěšné jako spojenec, zvláště když se Francie v čele s Napoleonem III. připravovala na válku, kterou chtěl Bismarck prozatím odložit.

Historický význam

Výsledky bitvy u Hradce Králové i celého tažení byly již dané, ale jaké přinesly pro Rakouskou monarchii a potažmo i české země důsledky? V prvé řadě to byla ztráta velmocenského postavení Rakouska, které se již nemělo této monarchii vrátit. Rakousko muselo odstoupit Benátsko Itálii, vzdát se práv na Šlesvicko-Holštýnsko ve prospěch Pruska a především souhlasit s rozpuštěním Německého spolku a s vytvořením Severoněmeckého spolku pod vedením Pruska.

Tím se definitivně uzavřela možnost Rakouska ovlivňovat dění v rozdrobeném Německu, kde si udržovalo značný vliv po několik staletí. To ve své podstatě vedlo ke sjednocení Německa v Pruských rukou a vytvoření ještě silnějšího hegemona střední Evropy. Mír, který v Praze podepsalo Rakousko s Pruskem též znamenal budoucí sbližování obou zemí, s čímž pruští čelní představitelé počítali. Porážka u Hradce Králové tak vehnala Rakousko do rukou silného spojence, který jej zavedl až do První světové války a následně nenechal odpadnout ze svého obětí ani ve smrtelných křečích konce války. Tím byl osud Rakousko-Uherska zpečetěn.

Kromě jednoznačného zmenšení vlivu Rakouska znamenala porážka nebezpečné zesílení nacionalismu uvnitř země a další oslabení moci panovníka Františka Josefa co se vnitrostátních záležitostí týče. Vedla též přímo k dokonání toho, o co se politická scéna Uher už dlouho pokoušela: dualismu a vzniku Rakousko-Uherska roku 1867, tedy velké autonomie pro Uherské země. Rakousko-uherské vyrovnání přispělo zpočátku k vnitřní stabilizaci země, ale bylo trnem v oku řadě slovanských národů, které monarchii obývaly.

Bitva u Hradce Králové a porážka rakouských vojsk znamenala mnoho i pro české země. Nebylo to jen obsazení pruskými jednotkami, ale především zklamání z následujícího vývoje. Po vyhlášení dualismu totiž česká politická scéna nedokázala řádně zareagovat a v dalších dekádách bojovala spíše sama se sebou než společně za „novou“ národní věc.

Následné spory s představiteli německé menšiny na území českých zemí, neúspěchy v prosazení „rakousko-českého vyrovnání“ i mnoho dalších příčin vedlo k vyostření situace a zesílení národnostního cítění. To ovšem nakonec znamenalo zatrpknutí mnoha občanů české národnosti v budoucnost Rakousko-Uherska a ve své podstatě vedlo až k odmítnutí poslušnosti císaři významnými osobnostmi české politické scény během První světové války.

Autor: Mgr. et Mgr. Jan Rája

Vědomostní test

Otestujte si svoje znalosti o bitvě u Hradce Králové v online kvízu.

Zahájit test

Velitelé

Rakouská a saská armáda

Ludwig von Benedek

(*1804 – † 1881),
se narodil v maďarské Šoproni, jeho otec byl člen nižší maďarské šlechty. Na vojenskou dráhu se vydal již ve čtrnácti letech, kdy nastoupil na vídeňskou vojenskou akademii, kterou absolvoval roku 1822 a jako podporučík vstoupil do vojenské služby. Významnějšího zapojení se dočkal v Haliči roku 1846 a především v roce 1848, kdy již jako plukovník zasáhl do války proti Piemontu.

V létě roku 1849 byl převelen na bojiště u Komárna a Rábu, kde vedl rakouské jednotky proti obléhaným maďarským povstalcům. V boji byl zraněn a díky tomu byl přidělen do štábu polního maršála Radeckého. Známý vojevůdce si Benedeka oblíbil a díky tomu byl považován za Radeckého žáka. Největšího úspěchu se Benedekovi dostalo v roce 1859 při bitvě u Solferina. Jako veliteli celého záložního armádního sboru se mu podařilo významným způsobem do bitvy zasáhnout a proslavil se tak v celé monarchii. Za tento úspěch (ač celkově bitva znamenala rakouskou porážku) byl jmenován polním zbrojmistrem, tedy druhou nejvyšší vojenskou hodností monarchie.

Roku 1866 byl jmenován velitelem celé severní armády. Benedek nebyl z tohoto rozhodnutí nadšený, nikdy nevelel podobně rozsáhlému sboru a jeho preference byly spíše v sedle koně (resp. velení u menších sborů) než čistě u mapy, odtržený od reality. Po prohrané válce s Pruskem a Itálií byl Benedek penzionován a označen za viníka porážky. Byl postaven před vojenský tribunál, díky zásahu císaře však byl omilostněn. Zbytek života prožil v ústraní ve Štýrském Hradci.

Albert Saský

(*1828 – † 1902),
se narodil jako nejstarší syn vévody Jana Saského. Za svého mládí získal kromě univerzitního vzdělání i první vojenské zkušenosti. Zapojil se v hodnosti kapitána do války proti Dánsku v roce 1849. Později se stává velitelem celé saské pěchoty a následně i armády.

V roce 1866 se vyhnul možnému zajetí saského vojka a připojil se k rakouské severní armádě. Účastnil se bojů u Mnichova Hradiště a Jičína a následně u Hradce Králové. Nejvýznamnějších vojenských úspěchů se však dočkal až na straně Pruska ve Francouzsko-pruské válce roku 1870. Významně se podílel např. na definitivní porážce Napoleona III. u Sedanu.

Pruská armáda

Vilém I. Pruský

(*1797 – † 1888),
je znám především jako pruský král a první německý císař pocházející z věhlasného rodu Hohenzollernů. Ač druhorozený, dostává se po smrti svého bratra Fridricha Viléma v roce 1861 pruským králem. Již následující rok jmenuje do funkce kancléře Otto von Bismarcka, nejvýznamnějšího německého politika 19. století.

V roce 1866 převzal Vilém velení armády směřující do Čech, ač strategické plánování a faktické rozhodování měl v rukou především náčelník štábu Helmuth von Moltke. Po vítězství nad Francií dochází ke konečnému sjednocení Německa v čele s Vilémem jako německým císařem.

Helmuth von Moltke

(*1800 – † 1891),
je uznáván jako jeden z čelních stratégů 19. století. Narodil se v Meklenbursku v rodině vysokého dánského důstojníka a jeho vojenská dráha začínala logicky v dánských službách. Již v 21 letech však odešel do služeb Pruska a brzy začíná stoupat v důstojnické hierarchii. Po cestách balkánem sloužil tři roky s pruským pověřením jako vojenský poradce v osmanské armádě, kterou se pokoušel modernizovat.

Roku 1857 byl jmenován náčelníkem pruského generálního štábu a v této funkci vydržel třicet let. Během této doby zavedl do armády řadu inovací a pokoušel se zvyšovat její efektivitu. Jedna z jeho základních strategických myšlenek vycházela z uvědomění si zvyšující se palebné účinnosti zbraní a tím i obrany oproti přímému útoku. V praxi proto kladl důraz na manévr, obcházení obranných pozic nepřítele a jeho napadnutí z boku. Především z logistického, ale i strategického hlediska využíval rozdělení velké pruské armády na více armádních sborů, které však operovaly v součinnosti, čož vedlo k celé řadě úspěchů.

Pruskou armádu přivedl k vítězství nejen ve válce s Rakouskem roku 1866, ale také s Dánskem (1864) a především s Francií (1870-71), jejíž výsledek definitivně stvrdil sjednocení Německa pod Pruským vedením. Za tato vítězství si vysloužil titul polního maršála, ale především velké uznání a slávu v Prusku a později ve sjednoceném Německu. Moltkeho vojenská kariéra končí až ve velmi pokročilém věku s rezignací na post náčelníka generálního štábu roku 1888, tři roky nato umírá.

Obrazová galerie

Bitva u Hradce Králové 1866 Bitva u Hradce Králové 1866 Bitva u Hradce Králové 1866

Doporučená literatura

  • Pavel BĚLINA, Josef FUČÍK, Válka 1866, Praha 2005, 686 s.
  • Jan BRŮHA a kol., Průvodce po bojišti u Hradce Králové z roku 1866, Hradec Králové 1996, 110 s.
  • Petr ČORNEJ; Pavel BĚLINA, Slavné bitvy naší historie, Praha 1993, 271 s.
  • Jaroslav DVOŘÁK, Libellus honoris c. k. důstojníků padlých ve válce roku 1866, Hradec Králové 2011, 261 s.
  • Jiří PERNES; Josef FUČÍK; Petr HAVEL a kol., Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526–1918, Praha 2003, 555 s.
  • Slavomír RAVIK, Tam u Králového Hradce, Praha 2001, 494 s.
  • Otto URBAN, Vzpomínka na Hradec Králové. Drama roku 1866, Praha 1986, 424 s.
  • Bitva na Lechu 955
    10. srpna

    955 Bitva na Lechu

    Bitva na Lechu, též často označována jako bitva na Lešském poli či bitva na řece Lechu, se odehrála v polovině desátého století jihovýchodně od bavorského města Augsburg. Znamenala s jedinou výjimkou konec éry kočovných nájezdných kmenů, které pustošily po staletí od pádu Římské říše Evropu.

    Výjimkou byl krátkodobý vpád Mongolů ve třináctém století, který znamenal zkázu především pro potomky Maďarů, poražených v bitvě na Lechu.

    › číst dále

  • Bitva u Chlumce 1126
    18. února

    1126 Bitva u Chlumce

    V roce 1055 prosadil kníže Břetislav I. nový nástupnický řád tzv. seniorát (stařešinství). Podle tohoto řádu měla vláda v Čechách připadnout vždy nejstaršímu mužskému členovi přemyslovské dynastie. Pro mladší členy rodu byly na Moravě zřízeny údělná knížectví.

    Nástupnický princip seniorátu se ale dlouho nesvědčil a byl mnohokrát porušován. Jedním z případů kdy došlo porušení pravidel stařešinského řádu byl nástup Soběslava I. (1125 – 1140)...

    › číst dále

  • Bitva na Moravském poli 1278
    26. srpna

    1278 Bitva na Moravském poli

    13. století představovalo v dějinách západní i střední Evropy období poměrně rychlého hospodářského rozvoje doprovázeného populačním růstem. V důsledku německé kolonizace, feudalizace a šíření západní kultury došlo mj. k užšímu připoutání oblastní středovýchodní Evropy (Polska, českých zemí, Uher a Pobaltí) k západnímu evropskému kulturnímu okruhu.

    Na rozdíl od Polska a Uher nebyly české země výrazněji postižené tatarskými nájezdy. Vláda posledních Přemyslovců tak proto může být spojována s hospodářskou stabilizací i zahraničněpolitickým posílením vlivu českého státu...

    › číst dále

  • Bitvy na Vítkově a pod Vyšehradem 1420
    14. července

    1420 Bitvy na Vítkově a Vyšehradě

    Poměrně rychlý rozvoj společnosti, hospodářství a kultury v západní a střední Evropě v období vrcholného středověku, tj. od 11. do poloviny 14. století, vystřídala od poloviny 14. století krize. Pilíře, na nichž středověká feudální společnost dosud pevně stála, začaly jevit první známky eroze.

    Obyvatelstvo pravidelně sužovaly a likvidovaly morové rány (ta největší v polovině 14. století). To narušovalo ekonomický systém, kolaboval dálkový obchod a zhoršovalo se postavení poddaných...

    › číst dále

  • Bitva u Tachova 1427
    3. – 4. srpna

    1427 Bitva u Tachova

    Druhá polovina 14. století se ve většině tehdejší Evropy nesla ve znamení hluboké hospodářské a společenské krize. V letech 1378–1417 byla navíc umocněna papežským schizmatem, stavem, kdy se o vedení církve přeli dva či dokonce tři jmenovaní papežové.

    Tato situace vyvolala několik pokusů o reformu církve, resp. i celé feudální společnosti. Nejúspěšnějším z nich se stalo husitské hnutí, které předznamenalo daleko rozsáhlejší turbulence, jež o sto let později následovaly v podobě německé reformace...

    › číst dále

  • Bitva u Domažlic 1431
    14. srpna

    1431 Bitva u Domažlic

    Husitská revoluce, která v letech 1419–1434/36 zachvátila Čechy a částečně i další země Koruny české, byla důsledkem hluboké hospodářské a společenské krize. Jako její rozbuška posloužila smrt vlivného kazatele a učence Jana Husa upáleného 1415 v Kostnici na popud katolické církve.

    Odkazem jeho myšlenek na nápravu církve, resp. i celé feudální společnosti se inspirovaly široké vrstvy české společnosti od chudiny a venkovského lidu až po měšťanstvo a šlechtu...

    › číst dále

  • Bitva u Lipan 1434
    30. května

    1434 Bitva u Lipan

    Husitská revoluce, která počínaje rokem 1419 zachvátila Čechy a částečně i ostatní země Koruny české, byla důsledkem hospodářské krize a hlubokých sociálních rozporů. Své přívržence našly Husovy myšlenky na nápravu církve i celé společnosti zejména mezi českým měšťanstvem, rytířstvem a chudinou.

    Záhy husité na obranu proti vnějšímu (katolická církev, papež, král a později císař Zikmund Lucemburský a jimi organizované křížové výpravy) i vnitřnímu nepříteli (katolická šlechta, církev a jejich spojenci) vytvořili značnou obávanou vojenskou sílu...

    › číst dále

  • Bitva u Moháče 1526
    29. srpna

    1526 Bitva u Moháče

    Bitva u Moháče přímo souvisí s obléháním Vídně, které se však konalo až tři roky po bitvě odehrávající se roku 1526 v jižních Uhrách. Pro české země znamenala tato střetnutí klíčové okamžiky v jejich dějinách.

    Po smrti Vladislava Jagellonského v roce 1516 nastoupil na český a uherský královský trůn jeho nezletilý (tehdy desetiletý) syn Ludvík. Pro šlechtu v obou zemích to znamenalo další uvolnění královské moci a tím pádem vzrůst její síly...

    › číst dále

  • Bitva na Bílé hoře 1620
    8. listopadu

    1620 Bitva na Bílé hoře

    Situace v Evropě před vypuknutím třicetileté války byla již řadu let napjatá. Nejprudší sváry a války ve střední Evropě (např. Šmalkaldská válka) mezi protestanty a katolíky byly zažehnány augšpurským náboženským mírem z roku 1555 prosazujícím heslo Cuius regio, eius religio (Koho vláda, toho náboženství), nicméně spory doutnaly i nadále.

    Na základě augšpurského míru vystupovali Habsburkové jakožto panovníci, jejichž poddaní měli volit náboženství jimi praktikované, tedy katolické. Problémem ovšem bylo uplatnění tohoto práva...

    › číst dále

  • Bitva u Jankova 1645
    6. března

    1645 Bitva u Jankova

    V letech 1618–1648 zachvátil území téměř celé Evropy konflikt, který vstoupil do dějin pod označením třicetiletá válka. Konflikt byl vyvrcholením dlouhotrvajících nábožensko-mocenských sporů mezi zeměmi katolického a protestantského tábora. Vyhozením císařských místodržících z oken Pražského hradu dne 23. května 1618 začala první fáze třicetileté války, tzv. válka česká (1618–1620).

    První etapa byla ukončena porážkou českých nekatolických stavů v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620...

    › číst dále

  • Bitva u Chotusice 1742
    17. května

    1742 Bitva u Chotusic

    V říjnu 1740 zemřel ve Vídni poslední mužský příslušník habsburského rodu císař Karel VI. Během svého života věnoval značné politické úsilí prosazení dokumentu Pragmatická sankce. Tento zákon vydaný již v roce 1713 upravoval nástupnictví v mužské a ženské linii, zajišťoval rovněž nedělitelnost habsburských území a to i v případě, že dědičkou bude pouze ženský potomek.

    Vzápětí po smrti Karla VI. vystoupila navzdory dohodnutým úmluvám proti nástupnictví jeho nejstarší dcery Marie Terezie koalice evropských států v čele s Pruskem, Bavorskem a Francií...

    › číst dále

  • Bitva u Lovosic 1756
    1. října

    1756 Bitva u Lovosic

    Bitva u Lovosic byla prvním významným střetnutím, které se odehrálo během konfliktu známého pod označením sedmiletá válka. V polovině 18. století došlo na politické mapě Evropy k výrazným změnám. Vznikly nové koalice států, v nichž se proti sobě postavily na jedné straně Rakousko, Francie, Švédsko a Rusko a na straně druhé Velká Británie a Prusko.

    Po prohraných válkách o dědictví rakouské ve 40. letech 18. století se císařovna Marie Terezie nehodlala smířit se ztrátou rozsáhlých území Slezska a Kladska...

    › číst dále

  • Bitva u Štěrbohol 1757
    6. května

    1757 Bitva u Štěrbohol

    V první polovině 18. století došlo v Evropě k vážné diplomatické krizi, která bývá označována jako tzv. zvrat aliancí. Krizi předcházela eskalace napětí mezi Velkou Británií a Francií v oblasti severoamerických kolonií. Od roku 1754 byly de facto obě velmoci na severoamerickém kontinentě ve válečném stavu.

    Francie a Velká Británie hledaly proto v Evropě nové spojenecké svazky. Na základě diplomatických jednání rakouského kancléře Václava Antonína Kounice na francouzském dvoře došlo k překonání tradiční dědičné rivality mezi Francií a Habsburskou monarchií...

    › číst dále

  • Bitva u Kolína 1757
    18. června

    1757 Bitva u Kolína

    Bitva u Kolína patří mezi nejdůležitější střetnutí Sedmileté války, které zásadně ovlivnilo dějiny českých zemí. Tato bitva nebyla rozhodujícím momentem ovlivňující jednoznačně výsledek války, ovšem značně poznamenala její vývoj. Proběhla totiž na počátku války, která měla trvat ještě dalších šest let.

    Na druhou stranu znamenala setrvání českých zemí v Habsburské monarchii, ovšem bez Slezka, jež bylo po válce definitivně uznáno jako součást Pruska. Slezko mělo nadále sdílet jiný osud než zbylé české země...

    › číst dále

  • Bitva u Slavkova 1805
    2. prosince

    1805 Bitva u Slavkova

    Bitva u Slavkova je jedno z nejvýznamnějších střetnutí napoleonských válek, které Napoleon Bonaparte považoval za své nejlepší vítězství vůbec. Bitva se odehrála na Moravě nedaleko dnešního Slavkova u Brna na počátku prosince roku 1805 a znamenala nejen porážku Třetí protifrancouzské koalice, ale i stabilizaci francouzské moci a dominance na kontinentě.

    Francouzská revoluce, ať už jakkoliv krvavá, nespravedlivá, vrážející klíny mezi různé vrstvy společnosti, ničící či znásilňující ostatní myšlenkové proudy a starý řád, navenek proklamovala hesla rovnost, svornost a bratrství...

    › číst dále

  • Bitva u Hradce Králové 1866
    3. července

    1866 Bitva u Hradce Králové

    Bitva u Hradce Králové, nazývaná také často jako bitva u Chlumu či bitva u Sadové, byla nejvýznamnějším a rozhodujícím střetnutím Prusko-rakouské války roku 1866. Odehrála se na území tehdejší habsburské monarchie nedaleko dvou významných pevností – Josefova a Hradce Králové.

    Od dob sedmileté války uběhlo již několik dekád, ovšem nic se nezměnilo na tom, že ve středoevropském prostoru vedle sebe existovaly dvě silné monarchie, které se dostávaly do častých sporů pro snahu o dominanci nad regionem...

    › číst dále

  • Bitva u Zborova 1917
    2. července

    1917 Bitva u Zborova

    Bitva u Zborova představuje jedno z nejmenších střetnutí, které bylo do projektu Bellum.cz zařazeno, a to co do počtu zúčastněných vojáků, tak i do rozlohy bojiště či výsledků pro další vývoj války.

    Důsledky této neveliké bitvy, jenž se odehrála během První světové války na západní Ukrajině poblíže ukrajinského města Tarnopole (východně od Lvova), však byly zásadní pro další formování československých jednotek v Rusku, ale především pro zdárný rozvoj, podporu a uznání myšlenek Československého zahraničního odboje...

    › číst dále