Bitvy na Vítkově a pod Vyšehradem

14. července a 1. listopadu 1420

Historický kontext

Poměrně rychlý rozvoj společnosti, hospodářství a kultury v západní a střední Evropě v období vrcholného středověku, tj. od 11. do poloviny 14. století, vystřídala od poloviny 14. století krize. Pilíře, na nichž středověká feudální společnost dosud pevně stála, začaly jevit první známky eroze. Obyvatelstvo pravidelně sužovaly a likvidovaly morové rány (ta největší v polovině 14. století). To narušovalo ekonomický systém, kolaboval dálkový obchod a zhoršovalo se postavení poddaných.

Prostí lidé postrádali existenčních jistot. Duchovní poslání katolické církve ustupovalo do pozadí úměrně růstu její politické a hospodářské moci. Její autorita byla navíc v letech 1378 – 1417 vážně otřesena papežským schizmatem, stavem, kdy se o vedení církve přeli dva či dokonce tři papežové. Tato situace vyvolala několik pokusů o reformu církve, resp. i celé feudální společnosti.

Nejúspěšnějším z nich se stalo české husitské hnutí, které vzešlo z myšlenek reformního teologa a kazatele Jana Husa. O století později, již na prahu novověku, z něj čerpala i německá reformace. Husitské hnutí se rychle rozšířilo ve vnitřních Čechách, méně pak i ve vedlejších zemích Koruny české. K jeho přívržencům patřili zejména čeští měšťané, rytíři, prostý venkovský lid a chudina.

Vše vyvrcholilo formou revolučních událostí let 1419 – 1434/36. Na obranu proti vnějšímu (katolická církev, papež, král a později císař Zikmund Lucemburský a jimi organizované křížové výpravy) i vnitřnímu nepříteli (katolická šlechta, katolická církev a jejich spojenci) husité vytvořili značnou obávanou vojenskou sílu a promyšlenou taktiku boje.

Protivníci je nedokázali porazit silou, jejich neúspěchem skončily i všechny čtyři křížové výpravy: 1420, 1421 – 1422, 1427, 1431. Teprve diplomatická jednání (v Basileji 1433) a postupný vnitřní rozkol mezi husity napomohly k ukončení konfliktu (Lipany 1434, potvrzení kompaktát 1436 Zikmundem Lucemburským).

Předchozí události

Po Husově upálení v Kostnici (1415) výrazně vzrostly nespokojenost v české společnosti i odpor vůči katolické církvi, příp. jiným feudálním autoritám. Za počátek revoluce akt bývá považována krvavá novoměstská pražská defenestrace z 30. 7. 1419. Záhy umírá král Václav IV. a země se propadá do chaosu, v němž se husitům daří prosazovat své cíle a ovládnout mnohá sídla a území.

Začala první etapa revoluce (tj. 1419 – 1420) charakteristická živelností a formováním vojenské síly husitů za účelem obrany rodícího se hnutí. S cílem vymýtit kacířství a získat po svém zesnulém bratrovi vládu nad českými zeměmi zorganizoval s posvěcením papeže římský král Zikmund Lucemburský na jaře roku 1420 křížovou výpravu. Ta vtrhla v květnu do Čech a celkových počtem vojáků představovala do té doby největší cizí armádu, která kdy vstoupila na naše území.

Odhady jejího stavu se pohybují od střízlivých 30 000 do stěží reálných 100 000 mužů, nejčastěji bývá uváděno 50 000 – 60 000 mužů (tento počet byl za husitských válek ještě překován, a to 4. křížovou výpravou roku 1431 čítající údajně okolo 100 000 mužů). Proti nim mohli husité postavit stěží celkem 30 000 svých ozbrojenců, z větší části původem rolníků a řemeslníků bez bojových zkušeností.

Mezi nimi často bojovaly i ženy a děti, leč ani jim nechybělo odhodlání raději položit život než ztratit svou víru a přesvědčení. Úder křižáckých vojsk směřoval na Prahu, hlavní město království a centrum husitského hnutí, kde se mělo rozhodnout o jeho další existenci. Na pomoc svým pražským bratřím se vypravili husité z jižních (táborité), severozápadních (žatecko-lounský svaz) a východních (orebité) Čech.

V době bitvy na Vítkově tak mohlo dobře opevněnou a předzásobenou Prahu hájit 12 000 – 30 000 vesměs špatně vyzbrojených a vycvičených bojovníků. Situaci stěžoval ovšem fakt, že se dva ze tří strategických opěrných bodů v bezprostřední blízkosti Prahy – pevnosti Vyšehrad a Pražský hrad – nacházely v rukách Zikmundových stoupenců. Třetím strategickým bodem byl neopevněný vrch Vítkov. Právě tudy a přes vedlejší Špitálské pole vedla nejvhodnější cesta, jak Prahu dobít.

Husitské vedení proto pověřilo tábority v čele s Janem Žižkou jeho obranou. Vzhledem k ostrým svahům byl útok na Vítkov možný pouze z východu. Tento úsek nechal Žižka důkladně opevnit palisádou a dvěma dřevěnými sruby. Začátkem července již většina křižáckých vojsk v čele se Zikmundem ležela před Prahou.

Průběh bitvy na Vítkově

Finanční tíseň neumožňovala Zikmundovi tažení protahovat, namísto zdlouhavého obléhání Prahy se proto rozhodl pro okamžitý útok. Ten byl plánován ze tří stran. Hlavní voj měl směřovat přes Špitálské pole a Vítkov, doplněn měl být výpadem z Vyšehradu a přes Karlův most. V cestě tomuto plánu stálo jediné – opevněný vrch Vítkov a na něm Žižka a jeho lidé (prameny hovoří o pouhých 26 mužích a 3 ženách!).

14. července se hlavní část křižáckého vojska přebrodila na pravý břeh Vltavy a začala předstírat útok v oblasti Špitálského pole. Jiné oddíly v počtu přibližně 7 000 – 8 000 těžkooděných jezdců převážně z Míšně a Rakouska vedených míšenského markrabětem Fridricha IV. Bojovného a Pippem z Ozory podnikla z východu útok na Žižkovy pozice na Vítkově.

Díky úzké přístupové cestě a houževnatosti obránců nedokázali prosadit svou početní převahu. Přesto se situace po čase stávala kritickou a několika útočníkům se již podařilo proniknout do srubu. V pravou chvíli však do boje zasáhly posily střelců a cepníků vyslaných z Prahy. V protiútoku, jehož efekt husité znásobili bojovým pokřikem, byli křižáci zahnáni na útěk. Mnozí z nich zahynuli pádem ze svahu Vítkova. K dalšímu útoku se demoralizovaní křižáci již nezmohli.

Jediná hodina boje a hrdinství hrstky husitských bojovníků rozhodlo o osudu první křížové výpravy a možná i o budoucnosti celého husitského hnutí. Samotná potyčka si na straně křižáků vyžádala zhruba 100 – 300 obětí, na straně obránců odhady chybí. K frustraci Zikmundova vojska se v následujících dnech přidaly problémy při vyplacení žoldu a požár v jeho ležení. V této situaci Zikmundovi nezbývalo nic jiného, než na záměr dobýt Prahu rezignovat a 1. křížovou výpravu proti husitům rozpustit. Sám se ještě 28. července nechal ve Svatovítské katedrále (Pražský hrad ovládaly jeho jednotky) korunovat českých králem, poté se ale i on stáhl do bezpečí Kutné Hory.

Tím pominulo akutní ohrožení Prahy a její spojenci se mohli vrátit domů. Situace ve městě však zůstávala komplikovaná. Nebezpečí představovaly obě strategické pevnosti, Vyšehrad a Pražský hrad, které i nadále byly v držení Zikmundových věrných. Pražané se proto rozhodli oblehnout Vyšehrad, jehož posádce o síle 4 000 mužů velel moravský šlechtic Jan Všembera z Boskovic.

Na pomoc pražanům v říjnu opět přišli husité z celých Čech. Vyšehradu hrozilo brzké vyhladovění. Jeho velitel byl proto se svými obléhateli nucen uzavřít dohodu, v níž se výměnou za slib volného odchodu zavázal předat pevnost husitům v případě, že jej do 1. listopadu do 9. hodiny (jiné práce uvádějí do 8. hodiny) ranní z obležení nevysvobodí Zikmundova vojska. Ta se již znovu blížila ku Praze, aby svedla bitvu, která měla prolomit obklíčení Vyšehradu a za pomoci jeho posádky a výpadu z Pražského hradu následně vést i k dobytí města.

Průběh bitvy pod Vyšehradem

Stavy obou stran byly tentokrát o poznání vyrovnanější. I tentokrát měla početní převahu Zikmundova armáda složená z uherských a německých žoldnéřů a z moravských a českých stoupenců římského krále, dohromady 16 000 – 20 000 vojáků. Proti nim stálo na poli před Vyšehradem asi 15 000 husitských bojovníků pod vedením Hynka Krušiny z Lichtenburka. Jejich obranné postavení bylo ze všech stran posíleno pásmem příkopů, náspů a několika dřevěnými sruby. K útoku dal Zikmund pokyn 1. listopadu v odpoledních hodinách.

Otázkou zůstává, zda byl obeznámen s dohodou vyšehradské posádky s husity. Ta každopádně tuto dohodu dodržela a odmítla do bojů zasáhnout, neboť již bylo po 9. hodině ranní. Útok proti husitům byl veden z jihu. Zatímco Uhři a Němci při něm útočili čelně, Moravané učinili navzdory obtížnému terénu obchvat zleva. Jejich úsilí přineslo dílčí úspěch, podařilo jim obrannou linii husitů narušit a donutit je částečně ustoupit. Hynek Krušina na tuto kritickou situaci reagoval povoláním záloh a spolu s nimi se vrhl do protiútoku, při kterém byli Zikmundovi vojáci obráceni na ústup a mnozí, zejména z řad Moravanů, pobyti.

Výsledek

Úspěch husitů dokazuje i nepoměr v počtu ztrát. Odhady hovoří na straně husitů o 30 padlých, na straně jejich protivníků se počet obětí mohl pohybovat okolo 500. Jan Všembera vydal Vyšehrad pražanům a jeho posádce byl umožněn volný odchod. I druhý Zikmundův pokus o dobytí hlavního města českého království skončil neúspěchem.

Historický význam

Léta 1419 – 1420 představují v husitské revoluci její první fázi, dobu naplněnou idealismem, energií a odhodláním, zároveň však období, kdy celé hnutí bylo zatím velmi mladé a zranitelné. Vítězství husitů v bitvách na Vítkově a u Vyšehradu zabránilo cizí i domácí reakci zadusit tento plamen a umožnilo mu plně se rozhořet.

Husitští bojovníci a jejich velitelé (zvláště Jan Žižka) si jimi vydobyli respekt i v zahraničí. Ani tato vítězství ale nedokázaly nepřátele odradit od dalších a dalších pokusů navrátit vojenskou cestou situaci v Čechách do původního stavu a přivést zdejší obyvatele zpět do lůna katolické církve.

Autor: RNDr. et PhDr. Aleš Nováček, Ph.D.

Vědomostní test

Otestujte si svoje znalosti o bitvách na Vítkově a pod Vyšehradem v online kvízu.

Zahájit test

Velitelé

Husité

Jan Žižka z Trocnova

(*asi 1360 – † Přibyslav 1424),
husitský vojevůdce a politik. Původem chudý zeman z jihočeského Trocnova. Vojenské zkušenosti sbíral jako škůdce na rožmberských panstvích, námezdní žoldnéř (1410 bojoval u Grunwaldu proti řádu německých rytířů) či v královských službách v Praze. Zde jej ovlivnila kázání Jana Husa a hned od počátku husitské revoluce inklinoval k jejímu radikálnímu křídlu.

Od roku 1420, kdy dokázal obdivuhodným způsobem a s minimem vojáků porazit katolickou šlechtu u Sudoměře a poté i křižáky na Vítkově, se stává jedním z hlavních vojenských velitelů husitské revoluce. Nad ostatní vynikal coby geniální stratég. Je mu připisována hlavní zásluha na rozvinutí a aplikaci taktiky vozové hradby nebo sestavení tzv. Žižkova vojenského řádu.

Obé se stalo základem vítězné taktiky husitů, především jejich polních vojsk. Z žádné bitvy (mj. např. vítězství nad křižáky u Kutné Hory a Habrů 1422 či nad pražany a šlechtou u Malešova 1424) neodešel jako poražený, a to i přes to, že od r. 1421 při obléhání hradu Rábí oslepl i na druhé oko. Po právu jej lze pokládat za nejúspěšnějšího husitského vojevůdce.

Po odchodu z Prahy se angažovat prve v táborské obci (v letech 1421 – 1423 byl jejím hlavním hejtmanem; likvidace adamitů), odkud v důsledku neshod odešel na východ Čech, aby se postavil do čela orebitů. Umírá v říjnu 1424 u Přibyslavi při tažení na Moravu, pravděpodobně na otravu krve.

Hynek Krušina IV. z Lichtenburka

(*asi 1392 – † 1454),
kališnický šlechtic, hejtman orebitů. Pocházel z významného východočeského panského rodu Lichtenburků. Na začátku husitské revoluce byl nejvýznamnějším představitelem východočeských orebitů. Je mu připisován hlavní podíl na vítězství v bitvě u Vyšehradu 1420.

Svými vojenskými aktivitami často sledoval své vlastní materiální zájmy, což jej koncem 20. let 15. století dovedlo až k přestupu do řad Zikmundových spojenců a k zisku Kladska a některých slezských panství.

Křižáci a Zikmundovo vojsko

Zikmund Lucemburský

(*1368 – † 1437),
římský král (zvolen 1410, korunován 1414) a později císař (od r. 1433), král uherský (od r. 1387), český (poprvé korunován 1420, vládl 1436 – 1437) a lombardský (od r. 1431), markrabě braniborský, markrabě moravský atd. Syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. Po otci na rozdíl od svého staršího bratra Václava IV. zdědil panovnické nadání, díky němuž se dokázal z vládce malého Braniborska vypracovat do pozice nejmocnějšího panovníka tehdejší Evropy.

Angažoval se mj. při řešení papežského schizmatu či v boji proti expandujícím Turkům. Do povědomí se vryla jeho přezdívka „liška ryšavá“, kterou si vysloužil kvůli barvě svých vlasů. V českých dějinách je vnímán jako osoba negativní a nepřátelská a je mu připisován podíl na kostnické smrti Jana Husa.

Po celou dobu revoluce organizoval boj proti husitům, včetně zahraničních intervencí a křížových výprav ve snaze získat český trůn a potlačit zdejší reformaci. V roce 1420 stanul v čele 1. křížové výpravy proti husitům a velel i následným bojům o Prahu. Po přijetí kompaktát v Jihlavě 1436 se na sklonku života stal na jeden rok legitimním českým panovníkem.

Friedrich IV. Bojovný

(*1370 – † 1428),
míšenský markrabě (od r. 1381) a saský falckrabě (od r. 1423). V Říši patřil mezi Zikmundovy nejvěrnější spojence. Aktivně se účastnil bojů proti husitům, při obléhání Prahy 1420 velel neúspěšnému útoku těžké křižácké jízdy (zejména míšeňské a rakouské) proti opevněnému Vítkovu.

Pippo Spano z Ozory

(*1369 – † 1426),
italský rytíř a zkušený válečník ve službách Zikmunda Lucemburského. Za jeho zájmy bojoval i na Balkáně proti Turkům a Benátčanům. Na rozdíl od Zikmunda, vrchního velitele 1. křížové výpravy proti husitům, se bitvy na Vítkově přímo zúčastnil jako velitel útočícího jezdectva. Zdejší neúspěch si o rok později vynahradil obsazením části Moravy. V čele uherské jízdy byl svědkem porážek křižáků u Habru a Kutné Hory (1422). Jeho dobrodružný život ukončila v Srbsku při bojích proti Turkům mrtvice.

Jan Všembera z Boskovic

(*? – † 1438/1447?),
moravský šlechtic, zejména na začátku husitské revoluce aktivní spojenec Zikmunda Lucemburského. Na jeho straně se v roce 1420 účastnil bojů o Prahu jako velitel silné Zikmundovi posádky na Vyšehradě. Jeho další osudy nejsou známy.

Obrazová galerie

Bitva na Vítkově 1420 Bitva na Vítkově 1420 Bitva na Vítkově 1420

Doporučená literatura

  • František Michálek BARTOŠ, Husitská revoluce I. Doba Žižkova 1415–1426, Praha 1965, 236 s.
  • Otakar FRANKENBERGER, Naše velká armáda, 1. svazek (Vítkov, Vyšehrad, Kutná Hora), Praha 1921, 183 s.
  • Petr KLUČINA, Jak válčili husité, Praha 1987, 80 s.
  • František ŠMAHEL, Husitská revoluce, Praha 1993–96 (více svazků).
  • Kol. autorů, Vojenské dějiny Československa do roku 1526. 1. díl, Praha 1989, 363 s.
  • Bitva na Lechu 955
    10. srpna

    955 Bitva na Lechu

    Bitva na Lechu, též často označována jako bitva na Lešském poli či bitva na řece Lechu, se odehrála v polovině desátého století jihovýchodně od bavorského města Augsburg. Znamenala s jedinou výjimkou konec éry kočovných nájezdných kmenů, které pustošily po staletí od pádu Římské říše Evropu.

    Výjimkou byl krátkodobý vpád Mongolů ve třináctém století, který znamenal zkázu především pro potomky Maďarů, poražených v bitvě na Lechu.

    › číst dále

  • Bitva u Chlumce 1126
    18. února

    1126 Bitva u Chlumce

    V roce 1055 prosadil kníže Břetislav I. nový nástupnický řád tzv. seniorát (stařešinství). Podle tohoto řádu měla vláda v Čechách připadnout vždy nejstaršímu mužskému členovi přemyslovské dynastie. Pro mladší členy rodu byly na Moravě zřízeny údělná knížectví.

    Nástupnický princip seniorátu se ale dlouho nesvědčil a byl mnohokrát porušován. Jedním z případů kdy došlo porušení pravidel stařešinského řádu byl nástup Soběslava I. (1125 – 1140)...

    › číst dále

  • Bitva na Moravském poli 1278
    26. srpna

    1278 Bitva na Moravském poli

    13. století představovalo v dějinách západní i střední Evropy období poměrně rychlého hospodářského rozvoje doprovázeného populačním růstem. V důsledku německé kolonizace, feudalizace a šíření západní kultury došlo mj. k užšímu připoutání oblastní středovýchodní Evropy (Polska, českých zemí, Uher a Pobaltí) k západnímu evropskému kulturnímu okruhu.

    Na rozdíl od Polska a Uher nebyly české země výrazněji postižené tatarskými nájezdy. Vláda posledních Přemyslovců tak proto může být spojována s hospodářskou stabilizací i zahraničněpolitickým posílením vlivu českého státu...

    › číst dále

  • Bitvy na Vítkově a pod Vyšehradem 1420
    14. července

    1420 Bitvy na Vítkově a Vyšehradě

    Poměrně rychlý rozvoj společnosti, hospodářství a kultury v západní a střední Evropě v období vrcholného středověku, tj. od 11. do poloviny 14. století, vystřídala od poloviny 14. století krize. Pilíře, na nichž středověká feudální společnost dosud pevně stála, začaly jevit první známky eroze.

    Obyvatelstvo pravidelně sužovaly a likvidovaly morové rány (ta největší v polovině 14. století). To narušovalo ekonomický systém, kolaboval dálkový obchod a zhoršovalo se postavení poddaných...

    › číst dále

  • Bitva u Tachova 1427
    3. – 4. srpna

    1427 Bitva u Tachova

    Druhá polovina 14. století se ve většině tehdejší Evropy nesla ve znamení hluboké hospodářské a společenské krize. V letech 1378–1417 byla navíc umocněna papežským schizmatem, stavem, kdy se o vedení církve přeli dva či dokonce tři jmenovaní papežové.

    Tato situace vyvolala několik pokusů o reformu církve, resp. i celé feudální společnosti. Nejúspěšnějším z nich se stalo husitské hnutí, které předznamenalo daleko rozsáhlejší turbulence, jež o sto let později následovaly v podobě německé reformace...

    › číst dále

  • Bitva u Domažlic 1431
    14. srpna

    1431 Bitva u Domažlic

    Husitská revoluce, která v letech 1419–1434/36 zachvátila Čechy a částečně i další země Koruny české, byla důsledkem hluboké hospodářské a společenské krize. Jako její rozbuška posloužila smrt vlivného kazatele a učence Jana Husa upáleného 1415 v Kostnici na popud katolické církve.

    Odkazem jeho myšlenek na nápravu církve, resp. i celé feudální společnosti se inspirovaly široké vrstvy české společnosti od chudiny a venkovského lidu až po měšťanstvo a šlechtu...

    › číst dále

  • Bitva u Lipan 1434
    30. května

    1434 Bitva u Lipan

    Husitská revoluce, která počínaje rokem 1419 zachvátila Čechy a částečně i ostatní země Koruny české, byla důsledkem hospodářské krize a hlubokých sociálních rozporů. Své přívržence našly Husovy myšlenky na nápravu církve i celé společnosti zejména mezi českým měšťanstvem, rytířstvem a chudinou.

    Záhy husité na obranu proti vnějšímu (katolická církev, papež, král a později císař Zikmund Lucemburský a jimi organizované křížové výpravy) i vnitřnímu nepříteli (katolická šlechta, církev a jejich spojenci) vytvořili značnou obávanou vojenskou sílu...

    › číst dále

  • Bitva u Moháče 1526
    29. srpna

    1526 Bitva u Moháče

    Bitva u Moháče přímo souvisí s obléháním Vídně, které se však konalo až tři roky po bitvě odehrávající se roku 1526 v jižních Uhrách. Pro české země znamenala tato střetnutí klíčové okamžiky v jejich dějinách.

    Po smrti Vladislava Jagellonského v roce 1516 nastoupil na český a uherský královský trůn jeho nezletilý (tehdy desetiletý) syn Ludvík. Pro šlechtu v obou zemích to znamenalo další uvolnění královské moci a tím pádem vzrůst její síly...

    › číst dále

  • Bitva na Bílé hoře 1620
    8. listopadu

    1620 Bitva na Bílé hoře

    Situace v Evropě před vypuknutím třicetileté války byla již řadu let napjatá. Nejprudší sváry a války ve střední Evropě (např. Šmalkaldská válka) mezi protestanty a katolíky byly zažehnány augšpurským náboženským mírem z roku 1555 prosazujícím heslo Cuius regio, eius religio (Koho vláda, toho náboženství), nicméně spory doutnaly i nadále.

    Na základě augšpurského míru vystupovali Habsburkové jakožto panovníci, jejichž poddaní měli volit náboženství jimi praktikované, tedy katolické. Problémem ovšem bylo uplatnění tohoto práva...

    › číst dále

  • Bitva u Jankova 1645
    6. března

    1645 Bitva u Jankova

    V letech 1618–1648 zachvátil území téměř celé Evropy konflikt, který vstoupil do dějin pod označením třicetiletá válka. Konflikt byl vyvrcholením dlouhotrvajících nábožensko-mocenských sporů mezi zeměmi katolického a protestantského tábora. Vyhozením císařských místodržících z oken Pražského hradu dne 23. května 1618 začala první fáze třicetileté války, tzv. válka česká (1618–1620).

    První etapa byla ukončena porážkou českých nekatolických stavů v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620...

    › číst dále

  • Bitva u Chotusice 1742
    17. května

    1742 Bitva u Chotusic

    V říjnu 1740 zemřel ve Vídni poslední mužský příslušník habsburského rodu císař Karel VI. Během svého života věnoval značné politické úsilí prosazení dokumentu Pragmatická sankce. Tento zákon vydaný již v roce 1713 upravoval nástupnictví v mužské a ženské linii, zajišťoval rovněž nedělitelnost habsburských území a to i v případě, že dědičkou bude pouze ženský potomek.

    Vzápětí po smrti Karla VI. vystoupila navzdory dohodnutým úmluvám proti nástupnictví jeho nejstarší dcery Marie Terezie koalice evropských států v čele s Pruskem, Bavorskem a Francií...

    › číst dále

  • Bitva u Lovosic 1756
    1. října

    1756 Bitva u Lovosic

    Bitva u Lovosic byla prvním významným střetnutím, které se odehrálo během konfliktu známého pod označením sedmiletá válka. V polovině 18. století došlo na politické mapě Evropy k výrazným změnám. Vznikly nové koalice států, v nichž se proti sobě postavily na jedné straně Rakousko, Francie, Švédsko a Rusko a na straně druhé Velká Británie a Prusko.

    Po prohraných válkách o dědictví rakouské ve 40. letech 18. století se císařovna Marie Terezie nehodlala smířit se ztrátou rozsáhlých území Slezska a Kladska...

    › číst dále

  • Bitva u Štěrbohol 1757
    6. května

    1757 Bitva u Štěrbohol

    V první polovině 18. století došlo v Evropě k vážné diplomatické krizi, která bývá označována jako tzv. zvrat aliancí. Krizi předcházela eskalace napětí mezi Velkou Británií a Francií v oblasti severoamerických kolonií. Od roku 1754 byly de facto obě velmoci na severoamerickém kontinentě ve válečném stavu.

    Francie a Velká Británie hledaly proto v Evropě nové spojenecké svazky. Na základě diplomatických jednání rakouského kancléře Václava Antonína Kounice na francouzském dvoře došlo k překonání tradiční dědičné rivality mezi Francií a Habsburskou monarchií...

    › číst dále

  • Bitva u Kolína 1757
    18. června

    1757 Bitva u Kolína

    Bitva u Kolína patří mezi nejdůležitější střetnutí Sedmileté války, které zásadně ovlivnilo dějiny českých zemí. Tato bitva nebyla rozhodujícím momentem ovlivňující jednoznačně výsledek války, ovšem značně poznamenala její vývoj. Proběhla totiž na počátku války, která měla trvat ještě dalších šest let.

    Na druhou stranu znamenala setrvání českých zemí v Habsburské monarchii, ovšem bez Slezka, jež bylo po válce definitivně uznáno jako součást Pruska. Slezko mělo nadále sdílet jiný osud než zbylé české země...

    › číst dále

  • Bitva u Slavkova 1805
    2. prosince

    1805 Bitva u Slavkova

    Bitva u Slavkova je jedno z nejvýznamnějších střetnutí napoleonských válek, které Napoleon Bonaparte považoval za své nejlepší vítězství vůbec. Bitva se odehrála na Moravě nedaleko dnešního Slavkova u Brna na počátku prosince roku 1805 a znamenala nejen porážku Třetí protifrancouzské koalice, ale i stabilizaci francouzské moci a dominance na kontinentě.

    Francouzská revoluce, ať už jakkoliv krvavá, nespravedlivá, vrážející klíny mezi různé vrstvy společnosti, ničící či znásilňující ostatní myšlenkové proudy a starý řád, navenek proklamovala hesla rovnost, svornost a bratrství...

    › číst dále

  • Bitva u Hradce Králové 1866
    3. července

    1866 Bitva u Hradce Králové

    Bitva u Hradce Králové, nazývaná také často jako bitva u Chlumu či bitva u Sadové, byla nejvýznamnějším a rozhodujícím střetnutím Prusko-rakouské války roku 1866. Odehrála se na území tehdejší habsburské monarchie nedaleko dvou významných pevností – Josefova a Hradce Králové.

    Od dob sedmileté války uběhlo již několik dekád, ovšem nic se nezměnilo na tom, že ve středoevropském prostoru vedle sebe existovaly dvě silné monarchie, které se dostávaly do častých sporů pro snahu o dominanci nad regionem...

    › číst dále

  • Bitva u Zborova 1917
    2. července

    1917 Bitva u Zborova

    Bitva u Zborova představuje jedno z nejmenších střetnutí, které bylo do projektu Bellum.cz zařazeno, a to co do počtu zúčastněných vojáků, tak i do rozlohy bojiště či výsledků pro další vývoj války.

    Důsledky této neveliké bitvy, jenž se odehrála během První světové války na západní Ukrajině poblíže ukrajinského města Tarnopole (východně od Lvova), však byly zásadní pro další formování československých jednotek v Rusku, ale především pro zdárný rozvoj, podporu a uznání myšlenek Československého zahraničního odboje...

    › číst dále