Bitva u Slavkova

2. prosince 1805

Historický kontext

Bitva u Slavkova je jedno z nejvýznamnějších střetnutí napoleonských válek, které Napoleon Bonaparte považoval za své nejlepší vítězství vůbec. Bitva se odehrála na Moravě nedaleko dnešního Slavkova u Brna na počátku prosince roku 1805 a znamenala nejen porážku Třetí protifrancouzské koalice, ale i stabilizaci francouzské moci a dominance na kontinentě.

Francouzská revoluce, ať už jakkoliv krvavá, nespravedlivá, vrážející klíny mezi různé vrstvy společnosti, ničící či znásilňující ostatní myšlenkové proudy a starý řád, navenek proklamovala hesla rovnost, svornost a bratrství. Tyto myšlenky, původně pocházející z „dílny“ některých francouzských filozofů, tak dokázaly proniknout do myšlení učenců jakož i prostého lidu a ovlivňují jednání společnosti dodnes.

Na počátku 19. století však byly pro mnohé staré režimy krajně nebezpečné a proto cokoliv s nimi spojeného bylo podezřelé a na domácí půdě nechtěné. Tak tomu bylo i v Rakousku. Na rozšíření podobných revolučních myšlenek však neměla zásluhu ani tak Francouzská revoluce, ale spíše její „potomek“ – Napoleon Bonaparte, mnohými obdivovaný vojevůdce, mnohými zatracovaný tyran.

Silná vojska jimiž Napoleon tolikrát prošel Evropou totiž s sebou přinášela nejen zkázu a ekonomickou zátěž, ale i mnohé nové myšlenky. Nelze však jednoznačně říci, že by tato proklamovaná hesla měla pouze pozitivní vliv. S jistotou lze ale tvrdit, že Evropu změnila, mimo jiné i proto, že byla také počátečním spouštěcím mechanismem nacionalismu. I v českých zemích v důsledku tažení roku 1805 došlo k posílení významu národa ve společenském myšlení a jeho jednoznačnému vymezení.

Tak posunuly okolnosti kolem bitvy u Slavkova vývoj novodobého českého národního hnutí. Napoleon Bonaparte se dostal k moci postupně na konci 18. století, kdy se vyznamenal jako vynikající vojevůdce v bojích proti Rakousku, Británií, některým apeninským státům či Mamelucké říši v Egyptě. V roce 1804 se dokonce sám prohlásil císařem, což byl dosud nevídaný čin, jelikož císař byl v Evropě dosud pouze jediný – vládce Svaté říše římské.

Tento post již po několik staletí drželi rakouští Habsburkové a proto nepřekvapí, že korunování Napoleona vedlo jen k dalšímu zvýšení nevraživosti mezi Francií a Rakouskem. Napoleon tím také dával nepokrytě najevo svou touhu po větší moci i síle Francie. Další protifrancouzská koalice se pomalu rodila a vše znovu směřovalo k další válce.

Předchozí události

V pořadí třetí koalice zaměřená proti Francii se vytvořila spojením Velké Británie, Rakouska, Švédska a Ruska. Napoleon si byl vědom, že jeho prioritním cílem je oslabení Británie a chystal proto vylodění svých vojsk do Anglie. Nicméně Británie byla první námořní mocností a francouzské loďstvo jí nemohlo konkurovat.

Toho si byl Napoleon vědom a podnikal kroky, aby vylákal britské loďstvo od kanálu La Manche. Své síly soustředil u Boulogne u břehů kanálu a čekal na svou příležitost. Ovšem díky vzniku třetí koalice byl nucen opustit sever Francie a přesunout svou armádu směrem na východ, aby zamezil spojení rakouských a ruských vojsk. Pochod jeho vojáků byl natolik rychlý, že zaskočil rakouskou armádu generála Macka u Ulmu v jižním Německu a odřízla jí ústupové cesty. Mackova armáda, vyslaná kupředu aby zpomalila případný francouzský výpad, byla doslova udolána nohama francouzských vojáků, jak o tom oni sami rádi žertovali. Celkem 60 000 ze 72 000 mužů rakouské armády bylo převážně zajato či dezertovalo.

V téže době však bylo poraženo spojené francouzsko-španělské loďstvo v námořní bitvě u Trafalgaru, čímž padla poslední možnost poražení Velké Británie vyloděním na její území. Napoleon poté obsadil bez boje Vídeň, nicméně v té době už dorazila na Moravu ruská vojska maršála Kutuzova, aby se spojila se zbytky rakouské armády.

Francouzský císař hodlal vyvolat jedinou rozhodující bitvu s rakousko-ruskými silami, jelikož z dlouhodobého hlediska by pro něj situace nebyla výhodná. Přišlo mu vhod, že se ruský car Alexandr I. hnal do bitvy, z níž nebyl jeho maršál Kutuzov nikterak nadšen. Díky tomu došlo k bitvě, která je dnes nazývána také jako bitva tří císařů, kdy prvním z nich byl císař Napoleon, druhým císař František a třetím car Alexandr. Armády se setkaly na počátku prosince 1805 v prostoru na východ od Brna.

Průběh bitvy u Slavkova

Napoleon hodlal nepřítele vlákat do bitvy stůj co stůj, a proto se stáhl a vyklidil mu výhodnější pozici na prackých výšinách. Část ruského velení ale dlouho pobízet nemusel. Francouzský císař měl situaci dobře promyšlenou. Očekával útok na své pravé křídlo, což při daném terénu a rozložení sil spojence skutečně vybízelo. Toto křídlo však zajistil pouze menší částí jednotek a značnou část ponechal ve středu sestavy jako rezervu pro protiútok. Přesný počet mužů na obou stranách lze jen odhadnout. Francouzské síly čítaly asi 70 000 až 75 000 mužů a rusko-rakouské zhruba 90 000, tedy spojenci měli pouze mírnou převahu.

Francouzům přála na počátku bitvy štěstěna. Jejich síly rozložené za Zlatým potokem kryla ráno hustá mlha, která se rozpadala jen velmi pozvolna. Napoleon měl však z kopce Žuráně vynikající výhled na z prateckých výšin sestupující čtyři rakouské a ruské útočné kolony valící se na jižní část jeho sestavy, které však neměly díky mlze o rozmístění nepřítele potuchy.

Nicméně nyní vše záleželo na odolnosti francouzského jižního křídla a také na tom, zda se na bojiště dostane včas se zpožděním přicházející sbor generála Davouta, jehož vojáci pochodovali i přes noc, aby se dostali do bitvy. Pět rakouských a ruských útočících kolon však muselo od sedmi hodin ráno (k nepříteli se dostali asi hodin osm) zdolat několik kilometrů polí a luk než se dostanou k nepříteli. Tomu se podařilo u Sokolnic a Telnic zaujmout výhodná postavení jako např. sokolnický zámek a přilehlou obezděnou oboru a s velkým vypětím a posilou davoutova sboru odrážet početně značně silnější útočné kolony (asi 12 000 Francouzů proti 40 000 spojenců).

Mezitím co byla jižní část spojenecké armády plně zabrána do útočných akcí, chystal Napoleon rozhodující protiútok. Tím, že se polovina rusko-rakouské armády přesunula ze středu sestavy na jih se pratecké výšiny téměř vyklidily. Císař Napoleon vytušil pravý čas pro zahájení ofenzívy. V devět hodin vyrazily k útoku dvě divize, postupující zprvu ještě zastřeny mlhou do nekrytého středu spojenecké sestavy. Postavila se jim část opožděné čtvrté útočné kolony, ale ta byla po hodině bojů smetena. Její osud následovala i řada elitních sborů ze spojeneckých záloh, jakými byla např. carská garda. Dvě dominanty - Pratecký kopec a Vinohrady se však pomalu dostávaly do rukou Francouzů.

Mezitím na severním úseku fronty byl veden vedlejší útok spojeneckých sil kolem cesty spojující Brno s Olomoucí. Ten měl podle plánu vázat co největší množství francouzských sil a pokusit se o jejich případné zatlačení směrem k Brnu. Jejich snaha však skončila na kartáčové palbě dělostřelectva z vrchu Santon nedaleko Žuráně, kde měl postavení Napoleon. Nerozhodně zde skončilo střetnutí asi 12 000 jezdců obou stran. Rozhodující však byl francouzský útok středem, nazvaný velitelem francouzské armády „lvím skokem“. Obsazené Staré Vinohrady a Pratecký kopec se několikrát staly místem zoufalého pokusu ruských a rakouských jednotek o zvrat bitvy, končily však neúspěchem.

Napoleon se v této fázi rozhodl zaútočit z výšin na jih a odříznout stále ještě bojující spojenecké útočné kolony u Sokolnic a Telnic. Útok tímto směrem započal asi ve 14.00. Rusové a Rakušané se pokoušeli o zpomalení nepřátelského postupu, nicméně vše již bylo rozhodnuto a jejich snaha byla brzy zmařena. Ustupující jednotky musely z části překročit i zamrzlý Žatčanský a Měnínský rybník, což později přispělo k legendám o masách ruských vojsk utonuvších při horlivém ústupu.

Pozdější archeologický průzkum však dokázal, že v rybnících utonulo pouze několik mužů. Nicméně rybníky v týlu prchajících vojsk přispěly jakožto přirozená překážka k ještě většímu zmatku a ztrátám na straně spojenců. Tím co zachránilo zbytky ustupujících formací byl chybný odhad francouzského velení předpokládajícího, že nepřítel bude ustupovat směrem na Olomouc. Rusko-rakouské síly však podle rozhodnutí učiněného před započetím bitvy zvolily ústupovou trasu směrem na Hodonín. Ztráty byly především na straně spojenců poměrně značné.

Přibližně 15 000 mužů bylo zabito či zraněno a dalších zhruba 12 000 bylo zajato. K tomu je ještě nutné připočítat ztrátu 180 drahocenných kanónů. Francouzi ztratili 1389 mrtvých, 7260 raněných a několik set zajatých.

Výsledek

Napoleon si byl vědom rozměrů svého vítězství v bitvě u Slavkova, ale také toho, že v širším okolí se nacházelo mnoho neporažených armád a též nebylo jisté, jak se zachová Prusko. Proto se rozhodnul vytěžit ze svého velkého vítězství maximum než riskovat a pokoušet se zničit další rakouské a ruské síly. Již dva dny po bitvě se sešel u Spáleného mlýna poblíž Uhřic s císařem Františkem I. aby dohodli příměří. Mírová smlouva pak byla podepsána 26. prosince v Bratislavě (prešpurský mír).

Historický význam

Porážkou ztratilo především Rakousko, které se muselo vzdát části území na Apeninském poloostrově, části svého území ve prospěch francouzského spojence Bavorska a především ztratilo poprvé vliv v Svaté říši římské národa německého, která díky politice francouzského císaře zanikla následujícího roku. Napoleon ji nahradil sobě věrnou Rýnskou konfederací, která tvořila jakési nárazníkové pásmo před nepřáteli Francie.

Rakousko se později pokoušelo vrátit se zpět do své původní role na území dnešního Německa, ovšem jen s částečným úspěchem, jelikož muselo o toto místo soupeřit s Pruskem. Role Rakouska však již byla otřesena a ke své původní moci se vracelo jen ztěžka. Mezi dalšími požadavky Napoleona byly též obrovské finanční reparace, které mělo Rakousko platit Francii. Celkově se jednalo o 140 milionů franků, které měly vyrovnat hrozivý státní deficit Francie, což byl také jeden z cílů císaře Napoleona na počátku války.

Vítězství Napoleona v bitvě u Slavkova připravilo cestu k dominantnímu postavení Francie až do tažení do Ruska. Ruský car po bitvě poznamenal, že všichni vládcové Evropy jsou pouze dětmi v rukou obra, čímž myslel francouzského císaře.

Autor: Mgr. et Mgr. Jan Rája

Vědomostní test

Otestujte si svoje znalosti o bitvě u Slavkova v online kvízu.

Zahájit test

Velitelé

Rakousko-ruské vojsko

František I. (II.)

(*1768 – † 1835),
budoucí císař František I. (či II., záleží zda je brán jako císař Rakouský, tedy František I., či jako císař Svaté říše římské, tedy František II.) se narodil jako nejstarší syn toskánského vévody, budoucího císaře Leopolda II., roku 1768 ve Florencii.

Po smrti bezdětného Josefa II. a úmrtí jeho nástupce Leopolda II. nastupuje František roku 1792 na rakouský trůn. Ač se doba panování Františka II. jen částečně kryje s vládou Napoleona ve Francii, je období konfliktu s tímto panovníkem pokládáno za nejvýznamnější periodu Františkova panování.

Po porážkách ve válkách roku 1805 a 1809 bylo území rakouska značně zúženo, po vítězství u Lipska se však situace radikálne změnila. František díky schopnostem Klemense von Metternicha politicky profituje na Vídeňském kongresu a Rakousko se tak znovu stává evropskou mocností. Roku 1835 umírá František I. ve Vídni.

Alexandr I.

(*1777 – † 1825),
Alexandr I. Pavlovič se narodil roku 1777 v rodině ruského cara Pavla I. a byl předurčen za následníka trůnu. Na jeho výchově se významně podílela babička Kateřina Veliká. Jejím úmyslem patrně bylo pominout nástupnictví svého syna Pavla a předat trůn Alexandrovi. Kateřina nicméně umírá roku 1796 a na trůn nastupuje Pavel I. Již roku 1801 byl při převratu zavražděn, přičemž otázkou zůstává, zda a jak byl zapojen do tohoto činu také Alexandr. Téhož roku nastupuje Alexandr na trůn a přes nestabilitu v Evropské politice se pokouší o řadu vnitřních reforem.

Rusko se aktivně zapojilo do napoleonských válek a to se střídavými úspěchy, Alexandr stanul několikrát v čele hlavních ruských vojů. Po porážce Napoleona byl jedním z hlavních strůjců evropské politiky navržené na Vídeňském kongresu. Umírá roku 1825 na tyfus.

Michail Illarionovič Kutuzov

(*1747 – †1813),
narodil se 16. září 1745 v šlechtické rodině v Petrohradu. Absolvoval důstojnickou dělostřeleckou akademii a poprvé se vyznamenal se za války s Osmanskou říší v letech 1768-74. Roku 1802 se stal petrohradským vojenským gubernátorem, roku 1805 byl jmenován velitelem ruské armády vyslané na pomoc Rakousku.

Po porážce u Slavkova byl Kutuzov sesazen z funkce, nicméně později byl znovu jmenován vrchním velitelem v další válce s Osmanskou říší a především roku 1812 za napoleonovy invaze do Ruska. Zde prokázal své vynikající strategické umění, využil chyb protivníka a podařilo se mu zničit prakticky celou Velkou armádu. Umírá ve Slezsku roku 1813 při pronásledování zbylých ustupujících francouzských sil.

Francouzské vojsko

Napoleon Bonaparte

(*1769 – † 1821),
z dnešního pohledu je považován za jednoho z největších stratégů a vojevůdců dějin, mnohými bývá obdivován, ale mnohými také zatracován jako tyran. Narodil se roku 1769 na Korsice v rodině advokáta a přes svůj Korsický původ se postupně prosadil jako důstojník ve francouzské královské armádě.

V rámci revolučních bouří se pokoušel získat pro revoluci rodnou Korsiku, proslavil se ale až při obléhání Toulonu, kdy v pouhých 24 letech získává hodnost brigádního generála. Výrazných úspěchů dosáhl po jmenování velitelem armády na italské frontě. Roku 1798 a 1799 velel tažení do Egypta a Sýrie, které sice skončilo katastrofou, Napoleon však z porážky získal maximum a vrátil se do Francie jako hrdina.

Po uchopení politické moci po převratu z listopadu 1799 pak ničí politickou opozici a jako první konzul poráží Rakousko. Roku 1804 se sám prohlásil císařem, což byl dosud nevídaný čin, jelikož císař byl v Evropě dosud pouze jediný – vládce Svaté říše římské. Jeho další život je naplněn snahou o hospodářský rozkvět Francie, politickou marginalizaci evropských protivníků a především prakticky neutuchajícím konfliktem s okolními státy (Rakousko, Prusko, Anglie, Rusko...).

Známá střetnutí jako jsou bitva u Slavkova, Jeny, Aspern, Wagramu, Borodina, Lipska či Waterloo dokládají intenzitu válečné vřavy v tehdejší Evropě. Přestože se tehdejší Francii na čas dařilo ovládat a ovlivňovat velkou část Evropy, výsledkem příliš expanzivní politiky (a také ambicí jednoho muže) byla porážka Francie a Napoleonovo uvěznění na Elbě a později na Svaté Heleně, kde roku 1821 umírá.

Obrazová galerie

Bitva u Slavkova 1805 Bitva u Slavkova 1805 Bitva u Slavkova 1805

Doporučená literatura

  • Petr ČORNEJ; Pavel BĚLINA, Slavné bitvy naší historie, Praha 1993, 271 s.
  • Jiří FIDLER, Slavkovská encyklopedie : válka roku 1805 a bitva u Slavkova, Brno 2005, 278 s.
  • Jiří KOVAŘÍK, Napoleonova tažení. I, Vítězné roky, Třebíč 2003, 485 s.
  • Jiří PERNES; Josef FUČÍK; Petr HAVEL a kol., Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526–1918, Praha 2003, 555 s.
  • Ivan ŠEDIVÝ a kol., Napoleonské války a české země, Praha 2001, 301 s.
  • Dušan UHLÍŘ, Slunce nad Slavkovem, Třebíč 2000, 468 s.
  • Bitva na Lechu 955
    10. srpna

    955 Bitva na Lechu

    Bitva na Lechu, též často označována jako bitva na Lešském poli či bitva na řece Lechu, se odehrála v polovině desátého století jihovýchodně od bavorského města Augsburg. Znamenala s jedinou výjimkou konec éry kočovných nájezdných kmenů, které pustošily po staletí od pádu Římské říše Evropu.

    Výjimkou byl krátkodobý vpád Mongolů ve třináctém století, který znamenal zkázu především pro potomky Maďarů, poražených v bitvě na Lechu.

    › číst dále

  • Bitva u Chlumce 1126
    18. února

    1126 Bitva u Chlumce

    V roce 1055 prosadil kníže Břetislav I. nový nástupnický řád tzv. seniorát (stařešinství). Podle tohoto řádu měla vláda v Čechách připadnout vždy nejstaršímu mužskému členovi přemyslovské dynastie. Pro mladší členy rodu byly na Moravě zřízeny údělná knížectví.

    Nástupnický princip seniorátu se ale dlouho nesvědčil a byl mnohokrát porušován. Jedním z případů kdy došlo porušení pravidel stařešinského řádu byl nástup Soběslava I. (1125 – 1140)...

    › číst dále

  • Bitva na Moravském poli 1278
    26. srpna

    1278 Bitva na Moravském poli

    13. století představovalo v dějinách západní i střední Evropy období poměrně rychlého hospodářského rozvoje doprovázeného populačním růstem. V důsledku německé kolonizace, feudalizace a šíření západní kultury došlo mj. k užšímu připoutání oblastní středovýchodní Evropy (Polska, českých zemí, Uher a Pobaltí) k západnímu evropskému kulturnímu okruhu.

    Na rozdíl od Polska a Uher nebyly české země výrazněji postižené tatarskými nájezdy. Vláda posledních Přemyslovců tak proto může být spojována s hospodářskou stabilizací i zahraničněpolitickým posílením vlivu českého státu...

    › číst dále

  • Bitvy na Vítkově a pod Vyšehradem 1420
    14. července

    1420 Bitvy na Vítkově a Vyšehradě

    Poměrně rychlý rozvoj společnosti, hospodářství a kultury v západní a střední Evropě v období vrcholného středověku, tj. od 11. do poloviny 14. století, vystřídala od poloviny 14. století krize. Pilíře, na nichž středověká feudální společnost dosud pevně stála, začaly jevit první známky eroze.

    Obyvatelstvo pravidelně sužovaly a likvidovaly morové rány (ta největší v polovině 14. století). To narušovalo ekonomický systém, kolaboval dálkový obchod a zhoršovalo se postavení poddaných...

    › číst dále

  • Bitva u Tachova 1427
    3. – 4. srpna

    1427 Bitva u Tachova

    Druhá polovina 14. století se ve většině tehdejší Evropy nesla ve znamení hluboké hospodářské a společenské krize. V letech 1378–1417 byla navíc umocněna papežským schizmatem, stavem, kdy se o vedení církve přeli dva či dokonce tři jmenovaní papežové.

    Tato situace vyvolala několik pokusů o reformu církve, resp. i celé feudální společnosti. Nejúspěšnějším z nich se stalo husitské hnutí, které předznamenalo daleko rozsáhlejší turbulence, jež o sto let později následovaly v podobě německé reformace...

    › číst dále

  • Bitva u Domažlic 1431
    14. srpna

    1431 Bitva u Domažlic

    Husitská revoluce, která v letech 1419–1434/36 zachvátila Čechy a částečně i další země Koruny české, byla důsledkem hluboké hospodářské a společenské krize. Jako její rozbuška posloužila smrt vlivného kazatele a učence Jana Husa upáleného 1415 v Kostnici na popud katolické církve.

    Odkazem jeho myšlenek na nápravu církve, resp. i celé feudální společnosti se inspirovaly široké vrstvy české společnosti od chudiny a venkovského lidu až po měšťanstvo a šlechtu...

    › číst dále

  • Bitva u Lipan 1434
    30. května

    1434 Bitva u Lipan

    Husitská revoluce, která počínaje rokem 1419 zachvátila Čechy a částečně i ostatní země Koruny české, byla důsledkem hospodářské krize a hlubokých sociálních rozporů. Své přívržence našly Husovy myšlenky na nápravu církve i celé společnosti zejména mezi českým měšťanstvem, rytířstvem a chudinou.

    Záhy husité na obranu proti vnějšímu (katolická církev, papež, král a později císař Zikmund Lucemburský a jimi organizované křížové výpravy) i vnitřnímu nepříteli (katolická šlechta, církev a jejich spojenci) vytvořili značnou obávanou vojenskou sílu...

    › číst dále

  • Bitva u Moháče 1526
    29. srpna

    1526 Bitva u Moháče

    Bitva u Moháče přímo souvisí s obléháním Vídně, které se však konalo až tři roky po bitvě odehrávající se roku 1526 v jižních Uhrách. Pro české země znamenala tato střetnutí klíčové okamžiky v jejich dějinách.

    Po smrti Vladislava Jagellonského v roce 1516 nastoupil na český a uherský královský trůn jeho nezletilý (tehdy desetiletý) syn Ludvík. Pro šlechtu v obou zemích to znamenalo další uvolnění královské moci a tím pádem vzrůst její síly...

    › číst dále

  • Bitva na Bílé hoře 1620
    8. listopadu

    1620 Bitva na Bílé hoře

    Situace v Evropě před vypuknutím třicetileté války byla již řadu let napjatá. Nejprudší sváry a války ve střední Evropě (např. Šmalkaldská válka) mezi protestanty a katolíky byly zažehnány augšpurským náboženským mírem z roku 1555 prosazujícím heslo Cuius regio, eius religio (Koho vláda, toho náboženství), nicméně spory doutnaly i nadále.

    Na základě augšpurského míru vystupovali Habsburkové jakožto panovníci, jejichž poddaní měli volit náboženství jimi praktikované, tedy katolické. Problémem ovšem bylo uplatnění tohoto práva...

    › číst dále

  • Bitva u Jankova 1645
    6. března

    1645 Bitva u Jankova

    V letech 1618–1648 zachvátil území téměř celé Evropy konflikt, který vstoupil do dějin pod označením třicetiletá válka. Konflikt byl vyvrcholením dlouhotrvajících nábožensko-mocenských sporů mezi zeměmi katolického a protestantského tábora. Vyhozením císařských místodržících z oken Pražského hradu dne 23. května 1618 začala první fáze třicetileté války, tzv. válka česká (1618–1620).

    První etapa byla ukončena porážkou českých nekatolických stavů v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620...

    › číst dále

  • Bitva u Chotusice 1742
    17. května

    1742 Bitva u Chotusic

    V říjnu 1740 zemřel ve Vídni poslední mužský příslušník habsburského rodu císař Karel VI. Během svého života věnoval značné politické úsilí prosazení dokumentu Pragmatická sankce. Tento zákon vydaný již v roce 1713 upravoval nástupnictví v mužské a ženské linii, zajišťoval rovněž nedělitelnost habsburských území a to i v případě, že dědičkou bude pouze ženský potomek.

    Vzápětí po smrti Karla VI. vystoupila navzdory dohodnutým úmluvám proti nástupnictví jeho nejstarší dcery Marie Terezie koalice evropských států v čele s Pruskem, Bavorskem a Francií...

    › číst dále

  • Bitva u Lovosic 1756
    1. října

    1756 Bitva u Lovosic

    Bitva u Lovosic byla prvním významným střetnutím, které se odehrálo během konfliktu známého pod označením sedmiletá válka. V polovině 18. století došlo na politické mapě Evropy k výrazným změnám. Vznikly nové koalice států, v nichž se proti sobě postavily na jedné straně Rakousko, Francie, Švédsko a Rusko a na straně druhé Velká Británie a Prusko.

    Po prohraných válkách o dědictví rakouské ve 40. letech 18. století se císařovna Marie Terezie nehodlala smířit se ztrátou rozsáhlých území Slezska a Kladska...

    › číst dále

  • Bitva u Štěrbohol 1757
    6. května

    1757 Bitva u Štěrbohol

    V první polovině 18. století došlo v Evropě k vážné diplomatické krizi, která bývá označována jako tzv. zvrat aliancí. Krizi předcházela eskalace napětí mezi Velkou Británií a Francií v oblasti severoamerických kolonií. Od roku 1754 byly de facto obě velmoci na severoamerickém kontinentě ve válečném stavu.

    Francie a Velká Británie hledaly proto v Evropě nové spojenecké svazky. Na základě diplomatických jednání rakouského kancléře Václava Antonína Kounice na francouzském dvoře došlo k překonání tradiční dědičné rivality mezi Francií a Habsburskou monarchií...

    › číst dále

  • Bitva u Kolína 1757
    18. června

    1757 Bitva u Kolína

    Bitva u Kolína patří mezi nejdůležitější střetnutí Sedmileté války, které zásadně ovlivnilo dějiny českých zemí. Tato bitva nebyla rozhodujícím momentem ovlivňující jednoznačně výsledek války, ovšem značně poznamenala její vývoj. Proběhla totiž na počátku války, která měla trvat ještě dalších šest let.

    Na druhou stranu znamenala setrvání českých zemí v Habsburské monarchii, ovšem bez Slezka, jež bylo po válce definitivně uznáno jako součást Pruska. Slezko mělo nadále sdílet jiný osud než zbylé české země...

    › číst dále

  • Bitva u Slavkova 1805
    2. prosince

    1805 Bitva u Slavkova

    Bitva u Slavkova je jedno z nejvýznamnějších střetnutí napoleonských válek, které Napoleon Bonaparte považoval za své nejlepší vítězství vůbec. Bitva se odehrála na Moravě nedaleko dnešního Slavkova u Brna na počátku prosince roku 1805 a znamenala nejen porážku Třetí protifrancouzské koalice, ale i stabilizaci francouzské moci a dominance na kontinentě.

    Francouzská revoluce, ať už jakkoliv krvavá, nespravedlivá, vrážející klíny mezi různé vrstvy společnosti, ničící či znásilňující ostatní myšlenkové proudy a starý řád, navenek proklamovala hesla rovnost, svornost a bratrství...

    › číst dále

  • Bitva u Hradce Králové 1866
    3. července

    1866 Bitva u Hradce Králové

    Bitva u Hradce Králové, nazývaná také často jako bitva u Chlumu či bitva u Sadové, byla nejvýznamnějším a rozhodujícím střetnutím Prusko-rakouské války roku 1866. Odehrála se na území tehdejší habsburské monarchie nedaleko dvou významných pevností – Josefova a Hradce Králové.

    Od dob sedmileté války uběhlo již několik dekád, ovšem nic se nezměnilo na tom, že ve středoevropském prostoru vedle sebe existovaly dvě silné monarchie, které se dostávaly do častých sporů pro snahu o dominanci nad regionem...

    › číst dále

  • Bitva u Zborova 1917
    2. července

    1917 Bitva u Zborova

    Bitva u Zborova představuje jedno z nejmenších střetnutí, které bylo do projektu Bellum.cz zařazeno, a to co do počtu zúčastněných vojáků, tak i do rozlohy bojiště či výsledků pro další vývoj války.

    Důsledky této neveliké bitvy, jenž se odehrála během První světové války na západní Ukrajině poblíže ukrajinského města Tarnopole (východně od Lvova), však byly zásadní pro další formování československých jednotek v Rusku, ale především pro zdárný rozvoj, podporu a uznání myšlenek Československého zahraničního odboje...

    › číst dále