Bitva u Moháče a obléhání Vídně

29. srpna 1526 a 27. září – 16. října 1529

Historický kontext

Bitva u Moháče přímo souvisí s obléháním Vídně, které se však konalo až tři roky po bitvě odehrávající se roku 1526 v jižních Uhrách. Pro české země znamenala tato střetnutí klíčové okamžiky v jejich dějinách.

Po smrti Vladislava Jagellonského v roce 1516 nastoupil na český a uherský královský trůn jeho nezletilý (tehdy desetiletý) syn Ludvík. Pro šlechtu v obou zemích to znamenalo další uvolnění královské moci a tím pádem vzrůst její síly.

Ovšem pro další obyvatele obou zemí to nebylo dobré znamení. Zvláště na jihu Uher došlo díky nevalnému rozhledu uherské šlechty a jejímu ignorování kritické válečné situace k dalšímu úpadku obrany hranic. Přitom „jižní nebezpečí“ hrozilo již po mnoho desetiletí. Když roku 1453 dobyli Turci Konstantinopol, čímž padl poslední přímý nástupce Římské říše, byli tito vyznavači islámu již dlouhou dobu na evropské půdě a pronikali dále do srdce Balkánu.

V podstatě byl pád Cařihradu pouhým vyvrcholením dlouholeté snahy o zničení pozůstatků Byzantské říše a vybudování nového centra v úžinách Bospor a Dardanely. Osmanští Turci si poté dokázali podrobit většinu balkánských států a roku 1521 obsadil jeden z nejvýznamnějších tureckých panovníků Süleyman Nádherný Bělehrad. Odtud už byl jen krok k vojenskému tažení roku 1526.

Nutno ale dodat, že v těchto dobách nešlo jen o velká vojenská tažení, ale že i v dobách míru podnikali Turci na území dosud nepodrobených států řadu výprav. Ty nejenže podkopávaly morálku obránců, ale měly především za úkol pleněním živit vojsko a ničit hospodářství příhraničních oblastí, čímž se stávaly obtížněji hájitelné.

Předchozí události

Nedlouho po pádu téměř nebráněného Bělehradu se oženil Ludvík Jagellonský s Marií Habsburskou. Tato svatba byla domluvena již roku 1515, kdy ještě panoval Ludvíkův otec Vladislav.

Smlouva, kterou domluva provázela, zaručovala pro Jagellonce a Habsburky propojení obou rodů a záruky pro případ, že by jedna dynastie vymřela. V tom případě měl nastoupit na uprázdněný trůn panovník dynastie druhé. Svatba Ludvíka a Marie byla proto doplněna svatbou mladého Ferdinanda Habsburského s Annou Jagellonskou. Nicméně nic nenasvědčovalo tomu, že by měl být využit dodatek smlouvy o nástupnictví druhého rodu.

Když se Süleymanovi podařilo po vleklých bojích za využití mnohonásobně větších sil vypudit řád Johanitů z ostrova Rhodos, obrátila se jeho pozornost na sever. Uherské království dosud bránilo dalšímu pronikání Tureckého vlivu do Evropy. Jednalo se o bohatou a relativně rozvinutou zemi, což jen podněcovalo velkého dobyvatele k jejímu obsazení a využití všech zdrojů. Vypravil se proto se silnou armádou podél toku Dunaje s úmyslem porazit uherské vojsko dříve, než se utvrdí aliance s Habsburky a ti Ludvíkovi vojensky pomohou.

Süleyman hodlal z Uher učinit nárazníkový stát proti vzrůstající moci Habsburků, kteří by díky své síle mohli po mnoha letech zastavit Turecké pronikání do Evropy. Obával se, že by se díky nim mohlo podařit sestavit silnější protitureckou koalici. Papežský svatý stolec prozatím zaštítil několik křížových výprav proti „nevěřícím,“ ovšem povětšinou neúspěšných. Tentokrát se pokusila Kurie pomoci finančně, ale její pomoc byla osamocená. Křesťanská Evropa se vůči Tureckému nebezpečí nepostavila jednotně. Navíc dokonce některé země, jako např. Francie, viděly v Turcích spojence proti Habsburkům.

Průběh bitvy u Moháče

Postupující turecká armáda, dobře vycvičená a vybavená, měla kolem 55 000 bojovníků a téměř 160 kanónů. Oproti tomu se podařilo Ludvíkovi Jagellonskému soustředit pouze něco okolo 25 000 mužů a 53 kusů dělostřelectva.

Další posily byly na cestě, ale jejich pochod byl velice pomalý. Ani vojsko vypravené českými stavy nedorazilo na bojiště včas. Ovšem to bylo zapříčiněno i jistou žárlivostí, s níž česká stavovská obec hleděla na privilegovanější postavení uherských stavů a na Budín jakožto sídlo panovníka, kterého by raději měli v domácím prostředí v Praze. Proto jim porážka uherských stavů jistě nebyla přímo proti mysli. Přesto i tak bojovalo u Moháče několik set až tisíc mužů z českých zemí.

Poté co se Ludvíkova armáda dostala do kontaktu s tureckými jednotkami, bylo velením rozhodnuto, že se bitva uskuteční co nejdříve. To ovšem znamenalo zaútočit na podstatně silnějšího protivníka a nevyužít zdržovací strategie do té doby, než se k hlavnímu voji připojí další přicházející jednotky.

Bitvu naplánoval především arcibiskup Tomori, který měl s Turky již řadu válečných zkušeností, neboť spravoval jižní Uhry vystavené každoročně jejich nájezdům. Byl si vědom slabosti nepočetného křesťanského vojska a proto zvolil defenzivní postavení za mokřady a doufal, že tento terén rozruší celistvost tureckých jednotek a vynutí si tak vlastní iniciativu.

V prvním sledu bylo umístěno ve středu dělostřelectvo a hned za ním oddíly pěchoty. Na levém i pravém křídle stálo jezdectvo. Zálohu tvořilo těžké rytířské jezdectvo, mezi nímž byl i král Ludvík. Na první část postupujících tureckých jednotek z Rumélie spustila palbu uherská děla a následně na ně zaútočila jízda z pravého křídla pod vedením arcibiskupa Tomoriho.

Rumelské jednotky se začaly hroutit a ustupovat. Avšak útočící jízda následovaná pěchotou se dostala příliš daleko, až před hlavně tureckých baterií a elitních janičářských oddílů. Pravé křídlo křesťanské formace utrpělo obrovské ztráty, mezi jinými zahynul i Tomori, čímž se rozpadlo jednotné velení.

Král se svou zálohou těžké jízdy přispěchal na bojiště až v okamžiku, kdy již bylo rozhodnuto. Většina uherské armády se dala na útěk a k ní se přidalo i v dalším útoku neúspěšné levé křídlo. Plán porazit početnější tureckou armádu po částech ztroskotal.

Výsledek

Délka trvání bitvy u Moháče není zcela jasná, často se odhaduje pouze na hodinu a půl, ovšem někdy až na pět hodin. Ztráty utrpěla především křesťanská strana, kdy na bojišti zemřelo sedm vysokých církevních představitelů, 28 uherských bánů, stovky šlechticů a tisíce vojáků.

Odhady hovoří o zhruba 14 000 nebo i více padlých. Tím nejdůležitějším z nich byl samotný panovník. Při ústupu se jeho unavený kůň převrátil uprostřed brodění řeky a Ludvík v plátech brnění utonul. Následující den po bitvě nechal Süleyman popravit všech asi 2000 křesťanských zajatců.

Historický význam

Pro obranu Uher i dalších zemí před vpádem Turků se stala bitva tragédií. Stejně tak jí byla pro Jagellonskou dynastii. Podle původních dohod nastoupili na jejich místo Habsburkové, což značí zásadní předěl v dějinách zemí Koruny české. Ne náhodou byl rok 1526 vybrán mnoha historiky za předěl středověku a novověku v českých zemích.

Dopady bitvy u Moháče byly pro střední Evropu značné. Habsburkové se díky smrti Ludvíka stali dominantní silou v této oblasti, ovšem hned po Osmanské říši, což pro ně byla ta méně pozitivní zpráva z bojiště. Za krále českého byl Ferdinand korunován poměrně snadno, ovšem s uherskou královskou korunou nastaly potíže, když si na ni činil nároky i Jan Zápolský, vládnoucí později s podporou Turků v Sedmihradsku.

Uhry se tak na dlouhý čas rozdělily na tureckou, habsburskou a sedmihradskou část. Turecké oddíly navíc začaly pronikat až do Rakous a na Moravu. Süleyman se nedlouho po Moháči rozhodl uštědřit ránu vzrůstající moci Habsburků přímo v srdci jejich středoevropské základny, v sídelním městě Ferdinanda I. Habsburského.

Průběh obléhání Vídně

V létě roku 1529 vyrazila armáda sultána Süleymana z Cařihradu směrem k Vídni. Početně byla mnohem silnější než ta, se kterou Süleyman porazil Ludvíka Jagellonského u Moháče. Vojsko mělo mít minimálně 120 000 mužů (plus dalších několik desítek tisíc zanechaných ke krytí armádního týlu) a s sebou neslo náklad naložený na 20 000 velbloudech a 800 lodích plujících po Dunaji.

K Vídni dorazily tyto obrovské síly na konci září 1529. Do té doby se Ferdinand Habsburský pokusil sformovat neúspěšnou protitureckou alianci, oslovil všechny křesťanské panovníky s prosbou o finanční či vojenskou pomoc a snažil se přinutit domácí šlechtu k rázným činům. Kromě vybírání zvláštní válečné berně najala např. česká stavovská obec 2000 žoldnéřů, ale zemskou hotovost nesvolala, jelikož by se její příslušníci museli války přímo účastnit. Přitom pokud by padla Vídeň, znamenalo by to přímé nebezpečí i pro české země.

Teprve až bylo nebezpečí nejakutnější, Vídeň byla obležena a turecké oddíly podnikaly kořistné výpravy na Moravu, byla svolána zemská hotovost. Tato váhavost stavů se později projeví ještě několikrát a bude příčinou přísného panovníkova trestu po skončení Šmalkaldské války.

Snahy Ferdinanda o zvrat situace byly značné, dokonce se pokusil uplatit sultána a jeho vezíry značnou sumou, která měla zaručit desetiletý mír, ale bez úspěchu. Přicházející turecká armáda započala obléhání 27. září 1529, ale z neznámého důvodu zahájila první útoky až 10. října.V té době bylo za hradbami města zhruba 16 000 bojeschopných mužů, počítaje v to i české posily. Přesila Turků byla zřetelná na první pohled a zdálo se, že Vídeň musí padnout.

Během obléhání byly městské hradby na několika místech podkopány, aby se dosáhlo jejich zřícení. Na obránce také pálilo v té době proslulé turecké dělostřelectvo, kterému se nemohla Vídeňská děla rovnat ani kvalitou ani kvantitou. Především však hrozilo akutní nebezpečí propadu hradeb, pokud by se Turkům podařilo odpálit tunely zaplněné sudy se střelným prachem. Za tím účelem byly obránci budovány vlastní tunely snažící se nepřátelskou práci překazit.

Turky ale nakonec zradilo počasí. Na počátku října již začalo přituhovat a noční mrazíky spojené s častými dešti vyvolávaly nespokojenost vojáků nezvyklých na podobné počasí. Následná několikadenní snaha o ztečení poničených hradeb byla marná. Sultán se proto rozhodnul pro poslední jednodenní odpočinek a na 14. října naplánoval definitivní útok. Aby navnadil vojsko, slíbil prvnímu muži, který překoná městské hradby značnou finanční odměnu. Přes velkou snahu se to však žádnému nepodařilo.

Výsledek obléhání

Vídeň byla zachráněna a turecký ústup se změnil s přicházejícím sněžením v katastrofu. To ovšem neznamenalo pro Osmanskou říši žádné velké oslabení, jelikož její lidské, ale i materiální zdroje byly značné. Pro okolí Vídně však nebyla ani porážka Turků příliš radostná. Vesnice i města byly v širokém okolí vypáleny a tisíce obyvatel zavlečeno do otroctví.

Přes toto vítězství, které zaručilo zemím Koruny české zažít pouze občasné, nikoliv trvalé turecké nájezdy, byla Osmanská říše pro Evropu trvalou hrozbou a to až do konce 17. století. Poslední vzedmutí turecké síly pak značilo druhé obléhání Vídně v roce 1683, které však znamenalo definitivní ústup turecké moci a následné osvobození Uher habsburskými vojsky.

Autor: Mgr. et Mgr. Jan Rája

Vědomostní test

Otestujte si svoje znalosti o bitvě u Moháče v online kvízu.

Zahájit test

Velitelé

Uherské vojsko

Ludvík Jagellonský

(*1506 – † 1526),
český a uherský král z dynastie Jagellonců. Vládl v letech 1516–1526. Už jako tříletého ho nechal jeho otec Vladislav II. Jagellonský korunovat českým králem. V roce 1521 se Ludvík Jagellonský oženil s princeznou Marií Habsburskou, dcerou španělského krále Filipa I. Sličného. Obdobně jako jeho otec pobýval Ludvík většinu času v uherském Budíně. Do záležitostí v českých zemích zasahoval spíše sporadicky a během jeho panování pokračoval pokles autority panovníkovi moci.

V březnu 1522 přesídlil Ludvík Jagellonský nakrátko do Čech s cílem upevnit královskou moc a potlačit vzrůstající vliv šlechtických stavů na chod země. Úspěšný byl jen částečně, když propustil zemské úředníky včetně nejvyššího purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitálu a ustanovil novou zemskou vládu v čele s knížetem Karlem z Minsterberku. Po králově odchodu z Čech se spory mezi šlechtickými skupinami rozhořely nanovo. To dobou již ale sílilo turecké nebezpeční na jižní hranici Uherského království.

V roce 1526 uskutečnila početná turecká armáda sultána Süleymana I. tažení do uherského vnitrozemí . K rozhodujícímu střetnutí došlo téhož roku nedaleko Moháče. Uherské armáda byla drtivě poražena a král Ludvík nešťastnou náhodou zahynul, když se během útěku z bojiště utopil v bažinách v okolí Moháče. Smrt jeho osoby znamenala vymření česko-uherského rodu Jagellonců. Na základě dřívějších nástupnických dohod a dynastických sňatků se tak otevřela cesta na uprázdněný český a uherský trůn rakouskému arcivévodovi Ferdinandovi I. Habsburskému.

Pál Tomori

(asi*1475 – † 1526),
kaločský arcibiskup, vojevůdce a hlavní taktik uherského vojska v bitvě u Moháče. V letech 1521–1526 se podílel na správě jižních Uher a získal bohaté vojenské zkušenosti v častých střetech s Turky. V roce 1523 porazil osmanskou armádu nedaleko srbského města Sremska Mitrovica. Zahynul v bitvě u Moháče, když se pokoušel zastavit prchající uherské oddíly.

Jiří Zápolský

(*1495 – † 1526),
spišský župan a jeden z hlavních vojevůdců uherského vojska v bitvě u Moháče, ve které padl. Jiří Zápolský byl mladší bratr sedmihradského vévody Jana Zápolského, který byl částí šlechty zvolen v roce 1526 za uherského krále.

Vojsko Osmasnké říše

Süleyman I.

(*1494 – † 1566),
desátý panovník osmanské říše. Vládl v letech 1520–1566. V tureckých pramenech bývá označován jako Süleyman Zákonodárce a v západoevropské literatuře je znám pod přízviskem Nádherný. Je považovaný za jednoho z nejvýznamnějších sultánů, který během své vlády vytvořil z Osmanské říše světovou velmoc.

V roce 1521 dobyl Bělehrad a o rok později Rhodos. V bitvě u Moháče rozdrtil vojska uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského a poté obsadil velkou část Uher včetně Budína a Pešti. V roce 1529 obléhaly sultánovy početné oddíly neúspěšně Vídeň. V dalších letech dosáhl Süleyman I. výrazných vojenských a územních zisků, kdy v průběhu expanze na Středním východě dobyl Irán, Irák, obsadil Bagdád a rovněž se mu podařilo získat kontrolu nad většinou území v Maroku a převážnou částí Středozemního moře. Po porážce uherských vojsk v roce 1541 vyhlásil tzv. budínský pašalík. Na sklonku své vlády v roce 1562 získal pod svoji správu Sedmihradsko.

Sultán Süleyman I. zemřel 1566 při obléhání města Szigetváru. Kromě územních zisků přispěl k rozvoji Osmanské říše kodifikací právního systému. Po jeho smrti pokračovali jeho následovníci v územní expanzi, ale od druhé poloviny 17. století se již naplno projevila vnitřní krize a Osmanská říše začíná postupně stagnovat a upadat.

Pargali Ibrahím paša

(asi*1493 – † 1536),
původem křesťanský otrok a následně velkovezír Osmanské říše během vlády sultána Süleymana I. Ibrahím byl v dětství unesen piráty a prodán jako otrok do sultánova paláce v Manise. Konvertoval k islámu a dostalo se mu vynikajícího vzdělání. Díky své pílí a schopnostem dosáhl v Osmanské říši nejvyšších úřadů a jeho vliv byl srovnatelný s vlivem sultána. Jako vrchní velitel tureckých vojsk zvítězil nad uherskou armádou v bitvě u Moháče. V roce 1536 se stal obětí intrik na sultánově dvoře a byl popraven.

Obrazová galerie

Bitva u Moháče 1526 Bitva u Moháče 1526 Bitva u Moháče 1526

Doporučená literatura

  • Petr ČORNEJ; Pavel BĚLINA, Slavné bitvy naší historie, Praha 1993, 271 s.
  • Vojtech DANGL, Bitky a bojiská, Bratislava 1984, 256 s.
  • Jiří PERNES; Josef FUČÍK; Petr HAVEL a kol., Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526–1918, Praha 2003, 555 s.
  • Zdeněk VYBÍRAL, Bitva u Moháče. Krvavá porážka uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského v boji s Osmany 29. srpna 1526, Praha 2008, 225 s.
  • Bitva na Lechu 955
    10. srpna

    955 Bitva na Lechu

    Bitva na Lechu, též často označována jako bitva na Lešském poli či bitva na řece Lechu, se odehrála v polovině desátého století jihovýchodně od bavorského města Augsburg. Znamenala s jedinou výjimkou konec éry kočovných nájezdných kmenů, které pustošily po staletí od pádu Římské říše Evropu.

    Výjimkou byl krátkodobý vpád Mongolů ve třináctém století, který znamenal zkázu především pro potomky Maďarů, poražených v bitvě na Lechu.

    › číst dále

  • Bitva u Chlumce 1126
    18. února

    1126 Bitva u Chlumce

    V roce 1055 prosadil kníže Břetislav I. nový nástupnický řád tzv. seniorát (stařešinství). Podle tohoto řádu měla vláda v Čechách připadnout vždy nejstaršímu mužskému členovi přemyslovské dynastie. Pro mladší členy rodu byly na Moravě zřízeny údělná knížectví.

    Nástupnický princip seniorátu se ale dlouho nesvědčil a byl mnohokrát porušován. Jedním z případů kdy došlo porušení pravidel stařešinského řádu byl nástup Soběslava I. (1125 – 1140)...

    › číst dále

  • Bitva na Moravském poli 1278
    26. srpna

    1278 Bitva na Moravském poli

    13. století představovalo v dějinách západní i střední Evropy období poměrně rychlého hospodářského rozvoje doprovázeného populačním růstem. V důsledku německé kolonizace, feudalizace a šíření západní kultury došlo mj. k užšímu připoutání oblastní středovýchodní Evropy (Polska, českých zemí, Uher a Pobaltí) k západnímu evropskému kulturnímu okruhu.

    Na rozdíl od Polska a Uher nebyly české země výrazněji postižené tatarskými nájezdy. Vláda posledních Přemyslovců tak proto může být spojována s hospodářskou stabilizací i zahraničněpolitickým posílením vlivu českého státu...

    › číst dále

  • Bitvy na Vítkově a pod Vyšehradem 1420
    14. července

    1420 Bitvy na Vítkově a Vyšehradě

    Poměrně rychlý rozvoj společnosti, hospodářství a kultury v západní a střední Evropě v období vrcholného středověku, tj. od 11. do poloviny 14. století, vystřídala od poloviny 14. století krize. Pilíře, na nichž středověká feudální společnost dosud pevně stála, začaly jevit první známky eroze.

    Obyvatelstvo pravidelně sužovaly a likvidovaly morové rány (ta největší v polovině 14. století). To narušovalo ekonomický systém, kolaboval dálkový obchod a zhoršovalo se postavení poddaných...

    › číst dále

  • Bitva u Tachova 1427
    3. – 4. srpna

    1427 Bitva u Tachova

    Druhá polovina 14. století se ve většině tehdejší Evropy nesla ve znamení hluboké hospodářské a společenské krize. V letech 1378–1417 byla navíc umocněna papežským schizmatem, stavem, kdy se o vedení církve přeli dva či dokonce tři jmenovaní papežové.

    Tato situace vyvolala několik pokusů o reformu církve, resp. i celé feudální společnosti. Nejúspěšnějším z nich se stalo husitské hnutí, které předznamenalo daleko rozsáhlejší turbulence, jež o sto let později následovaly v podobě německé reformace...

    › číst dále

  • Bitva u Domažlic 1431
    14. srpna

    1431 Bitva u Domažlic

    Husitská revoluce, která v letech 1419–1434/36 zachvátila Čechy a částečně i další země Koruny české, byla důsledkem hluboké hospodářské a společenské krize. Jako její rozbuška posloužila smrt vlivného kazatele a učence Jana Husa upáleného 1415 v Kostnici na popud katolické církve.

    Odkazem jeho myšlenek na nápravu církve, resp. i celé feudální společnosti se inspirovaly široké vrstvy české společnosti od chudiny a venkovského lidu až po měšťanstvo a šlechtu...

    › číst dále

  • Bitva u Lipan 1434
    30. května

    1434 Bitva u Lipan

    Husitská revoluce, která počínaje rokem 1419 zachvátila Čechy a částečně i ostatní země Koruny české, byla důsledkem hospodářské krize a hlubokých sociálních rozporů. Své přívržence našly Husovy myšlenky na nápravu církve i celé společnosti zejména mezi českým měšťanstvem, rytířstvem a chudinou.

    Záhy husité na obranu proti vnějšímu (katolická církev, papež, král a později císař Zikmund Lucemburský a jimi organizované křížové výpravy) i vnitřnímu nepříteli (katolická šlechta, církev a jejich spojenci) vytvořili značnou obávanou vojenskou sílu...

    › číst dále

  • Bitva u Moháče 1526
    29. srpna

    1526 Bitva u Moháče

    Bitva u Moháče přímo souvisí s obléháním Vídně, které se však konalo až tři roky po bitvě odehrávající se roku 1526 v jižních Uhrách. Pro české země znamenala tato střetnutí klíčové okamžiky v jejich dějinách.

    Po smrti Vladislava Jagellonského v roce 1516 nastoupil na český a uherský královský trůn jeho nezletilý (tehdy desetiletý) syn Ludvík. Pro šlechtu v obou zemích to znamenalo další uvolnění královské moci a tím pádem vzrůst její síly...

    › číst dále

  • Bitva na Bílé hoře 1620
    8. listopadu

    1620 Bitva na Bílé hoře

    Situace v Evropě před vypuknutím třicetileté války byla již řadu let napjatá. Nejprudší sváry a války ve střední Evropě (např. Šmalkaldská válka) mezi protestanty a katolíky byly zažehnány augšpurským náboženským mírem z roku 1555 prosazujícím heslo Cuius regio, eius religio (Koho vláda, toho náboženství), nicméně spory doutnaly i nadále.

    Na základě augšpurského míru vystupovali Habsburkové jakožto panovníci, jejichž poddaní měli volit náboženství jimi praktikované, tedy katolické. Problémem ovšem bylo uplatnění tohoto práva...

    › číst dále

  • Bitva u Jankova 1645
    6. března

    1645 Bitva u Jankova

    V letech 1618–1648 zachvátil území téměř celé Evropy konflikt, který vstoupil do dějin pod označením třicetiletá válka. Konflikt byl vyvrcholením dlouhotrvajících nábožensko-mocenských sporů mezi zeměmi katolického a protestantského tábora. Vyhozením císařských místodržících z oken Pražského hradu dne 23. května 1618 začala první fáze třicetileté války, tzv. válka česká (1618–1620).

    První etapa byla ukončena porážkou českých nekatolických stavů v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620...

    › číst dále

  • Bitva u Chotusice 1742
    17. května

    1742 Bitva u Chotusic

    V říjnu 1740 zemřel ve Vídni poslední mužský příslušník habsburského rodu císař Karel VI. Během svého života věnoval značné politické úsilí prosazení dokumentu Pragmatická sankce. Tento zákon vydaný již v roce 1713 upravoval nástupnictví v mužské a ženské linii, zajišťoval rovněž nedělitelnost habsburských území a to i v případě, že dědičkou bude pouze ženský potomek.

    Vzápětí po smrti Karla VI. vystoupila navzdory dohodnutým úmluvám proti nástupnictví jeho nejstarší dcery Marie Terezie koalice evropských států v čele s Pruskem, Bavorskem a Francií...

    › číst dále

  • Bitva u Lovosic 1756
    1. října

    1756 Bitva u Lovosic

    Bitva u Lovosic byla prvním významným střetnutím, které se odehrálo během konfliktu známého pod označením sedmiletá válka. V polovině 18. století došlo na politické mapě Evropy k výrazným změnám. Vznikly nové koalice států, v nichž se proti sobě postavily na jedné straně Rakousko, Francie, Švédsko a Rusko a na straně druhé Velká Británie a Prusko.

    Po prohraných válkách o dědictví rakouské ve 40. letech 18. století se císařovna Marie Terezie nehodlala smířit se ztrátou rozsáhlých území Slezska a Kladska...

    › číst dále

  • Bitva u Štěrbohol 1757
    6. května

    1757 Bitva u Štěrbohol

    V první polovině 18. století došlo v Evropě k vážné diplomatické krizi, která bývá označována jako tzv. zvrat aliancí. Krizi předcházela eskalace napětí mezi Velkou Británií a Francií v oblasti severoamerických kolonií. Od roku 1754 byly de facto obě velmoci na severoamerickém kontinentě ve válečném stavu.

    Francie a Velká Británie hledaly proto v Evropě nové spojenecké svazky. Na základě diplomatických jednání rakouského kancléře Václava Antonína Kounice na francouzském dvoře došlo k překonání tradiční dědičné rivality mezi Francií a Habsburskou monarchií...

    › číst dále

  • Bitva u Kolína 1757
    18. června

    1757 Bitva u Kolína

    Bitva u Kolína patří mezi nejdůležitější střetnutí Sedmileté války, které zásadně ovlivnilo dějiny českých zemí. Tato bitva nebyla rozhodujícím momentem ovlivňující jednoznačně výsledek války, ovšem značně poznamenala její vývoj. Proběhla totiž na počátku války, která měla trvat ještě dalších šest let.

    Na druhou stranu znamenala setrvání českých zemí v Habsburské monarchii, ovšem bez Slezka, jež bylo po válce definitivně uznáno jako součást Pruska. Slezko mělo nadále sdílet jiný osud než zbylé české země...

    › číst dále

  • Bitva u Slavkova 1805
    2. prosince

    1805 Bitva u Slavkova

    Bitva u Slavkova je jedno z nejvýznamnějších střetnutí napoleonských válek, které Napoleon Bonaparte považoval za své nejlepší vítězství vůbec. Bitva se odehrála na Moravě nedaleko dnešního Slavkova u Brna na počátku prosince roku 1805 a znamenala nejen porážku Třetí protifrancouzské koalice, ale i stabilizaci francouzské moci a dominance na kontinentě.

    Francouzská revoluce, ať už jakkoliv krvavá, nespravedlivá, vrážející klíny mezi různé vrstvy společnosti, ničící či znásilňující ostatní myšlenkové proudy a starý řád, navenek proklamovala hesla rovnost, svornost a bratrství...

    › číst dále

  • Bitva u Hradce Králové 1866
    3. července

    1866 Bitva u Hradce Králové

    Bitva u Hradce Králové, nazývaná také často jako bitva u Chlumu či bitva u Sadové, byla nejvýznamnějším a rozhodujícím střetnutím Prusko-rakouské války roku 1866. Odehrála se na území tehdejší habsburské monarchie nedaleko dvou významných pevností – Josefova a Hradce Králové.

    Od dob sedmileté války uběhlo již několik dekád, ovšem nic se nezměnilo na tom, že ve středoevropském prostoru vedle sebe existovaly dvě silné monarchie, které se dostávaly do častých sporů pro snahu o dominanci nad regionem...

    › číst dále

  • Bitva u Zborova 1917
    2. července

    1917 Bitva u Zborova

    Bitva u Zborova představuje jedno z nejmenších střetnutí, které bylo do projektu Bellum.cz zařazeno, a to co do počtu zúčastněných vojáků, tak i do rozlohy bojiště či výsledků pro další vývoj války.

    Důsledky této neveliké bitvy, jenž se odehrála během První světové války na západní Ukrajině poblíže ukrajinského města Tarnopole (východně od Lvova), však byly zásadní pro další formování československých jednotek v Rusku, ale především pro zdárný rozvoj, podporu a uznání myšlenek Československého zahraničního odboje...

    › číst dále