Bitva u Zborova

2. července 1917

Historický kontext

Bitva u Zborova představuje jedno z nejmenších střetnutí, které bylo do projektu Bellum.cz zařazeno, a to co do počtu zúčastněných vojáků, tak i do rozlohy bojiště či výsledků pro další vývoj války. Důsledky této neveliké bitvy, jenž se odehrála během První světové války na západní Ukrajině poblíže ukrajinského města Tarnopole (východně od Lvova), však byly zásadní pro další formování československých jednotek v Rusku, ale především pro zdárný rozvoj, podporu a uznání myšlenek Československého zahraničního odboje.

Z hlediska vývoje tzv. Velké války však šlo o pouhou drobnou epizodu. Útok Československé střelecké brigády u Zborova, ať už jakkoliv úspěšný, byl navíc součástí rozsáhlé ruské tzv. Kerenského ofenzívy, jež skončila naprostým nezdarem a následným ústupem a opuštěním získaných pozic.

V polovině roku 1917 již všechny válčící strany dostatečně znaly hrůznost bitev zákopové války, desetitisíce padlých v jediném dnu na krátkém úseku fronty a ofenzívy jejichž úspěchem byl často zisk jen několika málo kilometrů zničené oblasti. Touto nepohyblivostí fronty se vyznačovala především tzv. Západní fronta, pás táhnoucí se od pobřeží Belgie až po Švýcarsko.

Příčinou vzniku zákopové války, kdy obrana dominovala nad útočnou silou, bylo především masové nasazení vynálezu 19. století – kulometu a také silné využívání dělostřelectva, které dokázalo zabít vojáka útočícího po pláni daleko lépe než toho, který byl skryt v hlubokém zákopu. K rozrušení statické obranné linie nepomohl ani nový vynález tanků ani značné rozšíření vojenského letectva, které právě za první světové války nabylo svého věhlasu, což paradoxně vedlo k rozmachu letectví v poválečných mírových dobách.

Předchozí události

Polovina roku 1917 tedy nepřinášela žádné převratné změny na evropských bojištích. USA vstoupili do války již na jaře, v té době padl též carský režim v Rusku. Druhá událost však měla značný vliv na další okolnosti vedoucí až k bitvě u Zborova.

Do té doby nestabilní ruská armáda se stala ještě méně spolehlivou a její bojová síla značně poklesla. Na tomto stavu se podílela i sílící agitace bolševiků mezi vojáky, tak i v zázemí. V zázemí narůstal chaos a tzv. prozatímní vláda ruských socialistů se mu pokusila zabránit výrazným úspěchem na frontě. Nový vrchní velitel, dosud relativně úspěšný generál A. A. Brusilov se pokusil o ofenzívu, jež nese jméno ministra války a následně i předsedy vlády A. F. Kerenského.

Brusilov se snažil využít dosud bojeschopných oddílů, které nebudou zasaženy agitací a rozkladem, přičemž se domníval, že takové oddíly budou ostatním příkladem a jakýmsi stmelovacím prvkem. Při hledání takových oddílů padl zrak generality i na nově vytvořenou 1. československou střeleckou brigádu, složenou výhradně z dobrovolníků. Ofenzívy se mělo zúčastnit tři ruské armády, celkově asi 30 pěších divizí, 5 jezdeckých divizí a více než 1 000 děl. Mezi nimi představovala československá brigáda pouze kapku v moři. Ovšem zatímco se legionáři s nadšením a obrovským zapálením (které bychom asi z dnešního pohledu již těžko nazývali pouze vlastenectvím) dychtivě chystali na první společný útok tolika Čechoslováků pohromadě proti vojskům „svého“ Rakousko-Uherska, musely být některé ruské oddíly ještě večer před vypuknutím ofenzívy odzbrojeny pro odmítnutí poslušnosti.

Na druhou stranu se však 1. československé střelecké brigádě nedostávaly základní části výstroje, nebyla prakticky ozbrojena kulomety a i ostatní výzbroj byla velmi nedostatečná. Nemálo vojáků bylo nuceno nosit jako uniformy i horkém červenci zimní výstroj: polokožichy, beranice a plstěné boty. Jednotka nebyla vůbec secvičena, jelikož většina jejich členů působila dříve roztroušena po celé frontě mezi ruskými jednotkami, jimž sloužili jako rozvědčíci v první linii.

Československá brigáda čítající 3 530 mužů měla být původně nasazena v rámci hlavního útoku celé ofenzívy, tedy na velmi exponovaném místě. Ruský velitel brigády (vrchní velení brigády muselo být pouze ruské) Vjačeslav Trojanov byl ale z důvodu nedostatečného výcviku a vybavení proti, a proto byla brigáda přidělena k 11. armádě mající za úkol podniknout jen vedlejší útok v jižním úseku plánované ofenzívy. Brigáda měla tvořit štít uprostřed dvou ruských divizí, Čtvrté finské střelecké divize a Šesté finské střelecké divize (divize netvořili Finové, nýbrž Rusové, ale název nesou podle místa posádky před válkou). Samotný počátek útoku měly provést obě divize, přičemž Československá brigáda měla zaútočit až po jejich úspěšném proniknutí do nitra rakouské obrany.

Za zemí nikoho se rozkládaly zákopy rakousko-uherské armády, která byla o nastávající ofenzívě velmi dobře informována a tedy i připravena. Její obrana se sestávala ze tří linií obrany, kde každou tvořila řada zákopů. Obránci byli příslušníky 2. armády, přesněji 9. sboru, přičemž proti Československé brigádě stála především 19. divize. Ironií osudu bylo, že více než polovinu vojáků této divize tvořilo české mužstvo. Ovšem ani jedna strana až do vypuknutí bitvy netušila, že půjde víceméně o boj příslušníků jednoho národa proti sobě.

Průběh bitvy u Zborova

Kerenského ofenzíva započala 1. července 1917, o den později přišla řada i na jižní sektor. V 05.15 začala dělostřelecká příprava, kterou po osmé hodině následoval útok obou finských divizí. O 45 minut později, v 09.07, pak útočí i první části Československé brigády. Nejdříve na severním, deset minut poté na středním úseku, později převzal přes odpor ruského velitele iniciativu v 09.30 i jižní úsek. V té době již byla v severní a střední fázi ovládnuta síť zákopů první rakouské obranné linie. V 10.00 držela Československá brigáda celé první obranné pásmo.

Žádná z finských divizí však doposud neprolomila ani první obranné pásmo, což vedlo ke značnému ztížení situace, neboť obě křídla proniknuvších legionářů byla vystavena náporu ze stran, zvláště pravé křídlo dočasně uvízlo. V její těsné blízkosti se totiž nacházela dobře opevněná kóta 394 Mohyla, která měla být podle plánu již v rukou finské divize, ta ovšem doposud neuspěla. Přesto ostatní části Československé brigády pokračovaly zdárně vpřed a v 10.45 již měly v rukou i druhou rakouskou linii.

Úspěch Československé brigády, která měla v původních plánech hrát pouze druhořadou roli, přitáhl pozornost velitele sboru a do oblasti směřovala záložní 82. divize. Okolo jedenácté hodiny se podařilo ovládnout opevněnou výšinu, kótu 392, čímž se rakouskouherské postavení rozdělilo ve dví, ovšem Mohyla stále vzdorovala. Mezitím se okolo 12.00 podařilo zdolat na několika místech i poslední třetí záložní obranou linii. Poté se na těchto úsecích fronty situace stabilizovala, jelikož brigáda se spolu s záložní 82. divizí a 4. finskou divizí soustředila na dobytí strategického vrcholu Mohyla. Ta padla okolo 14. hodiny.

Výsledek

Vojenský úspěch československé brigády byl tak pronikavý, že naprosto zaskočil celé ruské velení. To co se nepovedlo mnohokrát větším oddílům, podařilo se jednotce, která byla pro svou výstroj, výzbroj a výcvik považována za druhořadou. Zpočátku budil postup brigády až podezření, např. ruský pozorovatel upoutaný v balonu nad frontou se domníval, že se jedná o masovou dezerci, jinak si totiž rychlé pronikání českých vojáků mezi nepřátele nedokázal vysvětlit.

Za úspěchem stojí mnoho faktorů, nejpřednější z nich jsou jistě morálka členů Československé brigády a také způsob jejího boje. Vojáci totiž útočili tak jak byli zvyklí jako průzkumníci – v malých hloučcích o několika mužích, což vedlo k jejich lepšímu krytí před smrtelnou palbou kulometů. V podstatě jim pomohla právě nesecvičenost nově vytvořeného sboru, který nebyl sešněrován žádnou doktrínou a také iniciativa nižších velitelů, kteří reagovali pružně na každý problém.

V řadách Československé střelecké brigády padlo 2. července 167 mužů a raněno bylo téměř 1 000 vojáků. Za tuto cenu však dokázala prorazit všechny tři nepřátelská pásma a navíc zajmout více než 4 000 zajatců, tedy více mužů, než čítal stav celé brigády. Mrtvých vojáků rakousko-uherské armády bylo na úseku brigády několik set. Ovšem tento pronikavý úspěch byl nakonec nevyužit. Ruská armáda neměla na tomto vedlejším úseku další zálohy, které by dokázaly využít prolomené fronty a pokračovat dále na západ.

Historický význam

Celkově však Kerenského ofenzíva brzy ztroskotala, jelikož nebylo mnoho odhodlaných jednotek, které by dokázaly rozvinout započatý útok a tak se po několika dnech dostala do protiofenzívy vojska rakousko-uherská a německá. Přes tento vojenský neúspěch znamenala bitva u Zborova rozhodný pozitivní zlom. Nikoliv pro ruskou frontu, která se brzy definitivně zhroutila, ale pro československou zahraniční politiku. Předně bylo ruskou vládou a vojenským velením posvěceno rozšiřování československých oddílů, ze kterých později vyrostla mocná vojenská síla v Rusku.

Bitva měla i velký politický význam, jelikož po jejím ukončení byly přijímány názory československého zahraničního odboje dohodovými spojenci daleko lépe a vytvořily se tak další možnosti pro pozdější podporu vzniku Československé republiky. Československý zahraniční odboj tak začal být relevantní politickou silou, jelikož teď za ním stála úspěšná a rychle rostoucí armáda.

Československé legie se po bolševické revoluci (která vypukla na podzim roku 1917) a po následném uzavření míru mezi Ruskem a centrálními mocnostmi postupně ocitaly v nezáviděníhodné situaci. Ovšem i z ní nakonec vytěžily mnoho a na několik měsíců dokázaly udržet enormně rozsáhlé oblasti Sibiře ve svých rukou. Jejich stažení do nově vzniklé vlasti pak bylo nutností, i když se legionáři vraceli často až roku 1920.

Ovšem byly to právě tyto jednotky, které velkým dílem (a to nikoliv pouze bitvou u Zborova) nepřímo podpořily vznik Československa. Díky tomu se stala z bitvy u Zborova jakási legenda a z vojáků opěvovaní hrdinové. Tento symbol byl pak odstraňován za nacistického a později i komunistického režimu, takže v dnešní době není ani zdaleka tak známý jako byl za první republiky. Ačkoliv vypjatý nacionalismus a nadšení mužů vrhajících se na smrt dnes těžko najde pochopení, je bitva u Zborova nedílnou a důležitou součástí českých dějin. Proto si jistě poté co je již zbavena obrazu legendy, téměř zázračných činů a jednostranného opěvování zasluhuje velkou pozornost.

Bitvy u Zborova se zúčastnila řada významných osobností v uniformách Československé brigády. Patří mezi ně např. Jan Syrový, pozdější významný generál a během mnichovské krize na čas ministerský předseda a ministr národní obrany, který byl pro svou ztrátu pravého oka během bitvy a nošení černé pásky přes něj nazýván „Zborovský Žižka“. Dále lze jmenovat např. spisovatele Rudolfa Medka či rozporuplnou osobnost Radolu Gajdu, který se stal již v roce 1918 generálem, avšak pro svůj politický vliv byl v Československu ve dvacátých letech neprávem obviněn z pokusu o puč, což ho přivedlo až ke spojení s českými fašisty.

Autor: Mgr. et Mgr. Jan Rája

Vědomostní test

Otestujte si svoje znalosti o bitvě u Zborova v online kvízu.

Zahájit test

Velitelé

Československé legie

Vjačeslav Platonovič Trojanov

(*1875 – † 1918?),
se narodil roku 1875 v Charkovské gubernii. Důstojnickou kariéru započal v řadách 34. pěšího pluku, se kterým se v hodnosti poručíka účastnil války s Japonskem. Do první světové války nastoupil jako major, dne 20. května 1915 se stal velitelem České družiny a brzy poté byl povýšen na plukovníka.

Trojanov okamžitě rozpoznal, že nově svěřená jednotka není složena z masy nevzdělaných ruských rolníků, ale že jde o dobrovolníky, kteří mají jasný cíl a vědí, za co a proč bojují. Brzy si získal u českého mužstva značnou oblibu. Pod jeho vedením se z Družiny stává střelecký pluk sv. Václava, později pak Československá střelecká brigáda, která pod Trojanovým velením vítězí u Zborova.

Trojanov byl za toto vítězství povýšen na generálmajora a pověřen velením 1. finské střelecké divize bojující na rumunské frontě. Zde byl zastižen bolševickou revolucí a je pravděpodobné, že následně umírá při střetu s revolučními vojáky.

Rakousko-Uherská armáda

Eduard von Böhm-Ermolli

(*1856 – † 1941),
se narodil ve městě Ancona v Papežském státě. Jeho otec sloužil jako důstojník rakouské armády a také z toho důvodu přesídlila celá rodina do Opavy. Zde mladý Eduard vstoupil po vzoru otce na dráhu armádního důstojníka, kterou nastoupil roku 1875. Ve službě se mu dařilo, stoupal v armádní hierarchii a prokázal své schopnosti zprvu poddůstojník a později i jako vyšší důstojník.

Vrchol jeho kariéry přišel v průběhu První světové války, kdy se stal velitelem rakouské 2. armády. Traduje se, že měl velmi dobrý vztah k vojákům českého původu. Dne 31. ledna 1918 pak byl jmenován polním maršálem. Po kapitulaci Rakousko-Uherska se Böhm-Ermolli usadil v Opavě.

V období první republiky byl jmenován armádním generálem ve výslužbě, ačkoliv nikdy v československé armádě nepůsobil. V roce 1940 mu byla jakožto jedinému žijícímu rakousko-uherskému polnímu maršálovi udělena hodnost polního maršála nacistického Německa. Rok poté, ve věku 85 let, Eduard von Böhm-Ermolli umírá.

Obrazová galerie

Bitva u Zborova Bitva u Zborova Bitva u Zborova

Doporučená literatura

  • Petr ČORNEJ; Pavel BĚLINA, Slavné bitvy naší historie, Praha 1993, 271 s.
  • Jiří FIDLER, Zborov 1917, malý encyklopedický slovník, Brno 2003, 282 s.
  • Jan GALANDAUER, 2.7. 1917. Bitva u Zborova, česká legenda, Praha 2002, 153 s.
  • Tomáš JAKL a kol., Zborov 1917-2007, Praha 2008, 111 s.
  • Kol. autorů, Vojenské dějiny Československa 1526–1918. 2. díl, Praha 1986, 592 s.
  • Libor NEDOROST, Češi v 1. světové válce; Díl 3. Do hořkého konce, Praha 2007, 299 s.
  • Bitva na Lechu 955
    10. srpna

    955 Bitva na Lechu

    Bitva na Lechu, též často označována jako bitva na Lešském poli či bitva na řece Lechu, se odehrála v polovině desátého století jihovýchodně od bavorského města Augsburg. Znamenala s jedinou výjimkou konec éry kočovných nájezdných kmenů, které pustošily po staletí od pádu Římské říše Evropu.

    Výjimkou byl krátkodobý vpád Mongolů ve třináctém století, který znamenal zkázu především pro potomky Maďarů, poražených v bitvě na Lechu.

    › číst dále

  • Bitva u Chlumce 1126
    18. února

    1126 Bitva u Chlumce

    V roce 1055 prosadil kníže Břetislav I. nový nástupnický řád tzv. seniorát (stařešinství). Podle tohoto řádu měla vláda v Čechách připadnout vždy nejstaršímu mužskému členovi přemyslovské dynastie. Pro mladší členy rodu byly na Moravě zřízeny údělná knížectví.

    Nástupnický princip seniorátu se ale dlouho nesvědčil a byl mnohokrát porušován. Jedním z případů kdy došlo porušení pravidel stařešinského řádu byl nástup Soběslava I. (1125 – 1140)...

    › číst dále

  • Bitva na Moravském poli 1278
    26. srpna

    1278 Bitva na Moravském poli

    13. století představovalo v dějinách západní i střední Evropy období poměrně rychlého hospodářského rozvoje doprovázeného populačním růstem. V důsledku německé kolonizace, feudalizace a šíření západní kultury došlo mj. k užšímu připoutání oblastní středovýchodní Evropy (Polska, českých zemí, Uher a Pobaltí) k západnímu evropskému kulturnímu okruhu.

    Na rozdíl od Polska a Uher nebyly české země výrazněji postižené tatarskými nájezdy. Vláda posledních Přemyslovců tak proto může být spojována s hospodářskou stabilizací i zahraničněpolitickým posílením vlivu českého státu...

    › číst dále

  • Bitvy na Vítkově a pod Vyšehradem 1420
    14. července

    1420 Bitvy na Vítkově a Vyšehradě

    Poměrně rychlý rozvoj společnosti, hospodářství a kultury v západní a střední Evropě v období vrcholného středověku, tj. od 11. do poloviny 14. století, vystřídala od poloviny 14. století krize. Pilíře, na nichž středověká feudální společnost dosud pevně stála, začaly jevit první známky eroze.

    Obyvatelstvo pravidelně sužovaly a likvidovaly morové rány (ta největší v polovině 14. století). To narušovalo ekonomický systém, kolaboval dálkový obchod a zhoršovalo se postavení poddaných...

    › číst dále

  • Bitva u Tachova 1427
    3. – 4. srpna

    1427 Bitva u Tachova

    Druhá polovina 14. století se ve většině tehdejší Evropy nesla ve znamení hluboké hospodářské a společenské krize. V letech 1378–1417 byla navíc umocněna papežským schizmatem, stavem, kdy se o vedení církve přeli dva či dokonce tři jmenovaní papežové.

    Tato situace vyvolala několik pokusů o reformu církve, resp. i celé feudální společnosti. Nejúspěšnějším z nich se stalo husitské hnutí, které předznamenalo daleko rozsáhlejší turbulence, jež o sto let později následovaly v podobě německé reformace...

    › číst dále

  • Bitva u Domažlic 1431
    14. srpna

    1431 Bitva u Domažlic

    Husitská revoluce, která v letech 1419–1434/36 zachvátila Čechy a částečně i další země Koruny české, byla důsledkem hluboké hospodářské a společenské krize. Jako její rozbuška posloužila smrt vlivného kazatele a učence Jana Husa upáleného 1415 v Kostnici na popud katolické církve.

    Odkazem jeho myšlenek na nápravu církve, resp. i celé feudální společnosti se inspirovaly široké vrstvy české společnosti od chudiny a venkovského lidu až po měšťanstvo a šlechtu...

    › číst dále

  • Bitva u Lipan 1434
    30. května

    1434 Bitva u Lipan

    Husitská revoluce, která počínaje rokem 1419 zachvátila Čechy a částečně i ostatní země Koruny české, byla důsledkem hospodářské krize a hlubokých sociálních rozporů. Své přívržence našly Husovy myšlenky na nápravu církve i celé společnosti zejména mezi českým měšťanstvem, rytířstvem a chudinou.

    Záhy husité na obranu proti vnějšímu (katolická církev, papež, král a později císař Zikmund Lucemburský a jimi organizované křížové výpravy) i vnitřnímu nepříteli (katolická šlechta, církev a jejich spojenci) vytvořili značnou obávanou vojenskou sílu...

    › číst dále

  • Bitva u Moháče 1526
    29. srpna

    1526 Bitva u Moháče

    Bitva u Moháče přímo souvisí s obléháním Vídně, které se však konalo až tři roky po bitvě odehrávající se roku 1526 v jižních Uhrách. Pro české země znamenala tato střetnutí klíčové okamžiky v jejich dějinách.

    Po smrti Vladislava Jagellonského v roce 1516 nastoupil na český a uherský královský trůn jeho nezletilý (tehdy desetiletý) syn Ludvík. Pro šlechtu v obou zemích to znamenalo další uvolnění královské moci a tím pádem vzrůst její síly...

    › číst dále

  • Bitva na Bílé hoře 1620
    8. listopadu

    1620 Bitva na Bílé hoře

    Situace v Evropě před vypuknutím třicetileté války byla již řadu let napjatá. Nejprudší sváry a války ve střední Evropě (např. Šmalkaldská válka) mezi protestanty a katolíky byly zažehnány augšpurským náboženským mírem z roku 1555 prosazujícím heslo Cuius regio, eius religio (Koho vláda, toho náboženství), nicméně spory doutnaly i nadále.

    Na základě augšpurského míru vystupovali Habsburkové jakožto panovníci, jejichž poddaní měli volit náboženství jimi praktikované, tedy katolické. Problémem ovšem bylo uplatnění tohoto práva...

    › číst dále

  • Bitva u Jankova 1645
    6. března

    1645 Bitva u Jankova

    V letech 1618–1648 zachvátil území téměř celé Evropy konflikt, který vstoupil do dějin pod označením třicetiletá válka. Konflikt byl vyvrcholením dlouhotrvajících nábožensko-mocenských sporů mezi zeměmi katolického a protestantského tábora. Vyhozením císařských místodržících z oken Pražského hradu dne 23. května 1618 začala první fáze třicetileté války, tzv. válka česká (1618–1620).

    První etapa byla ukončena porážkou českých nekatolických stavů v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620...

    › číst dále

  • Bitva u Chotusice 1742
    17. května

    1742 Bitva u Chotusic

    V říjnu 1740 zemřel ve Vídni poslední mužský příslušník habsburského rodu císař Karel VI. Během svého života věnoval značné politické úsilí prosazení dokumentu Pragmatická sankce. Tento zákon vydaný již v roce 1713 upravoval nástupnictví v mužské a ženské linii, zajišťoval rovněž nedělitelnost habsburských území a to i v případě, že dědičkou bude pouze ženský potomek.

    Vzápětí po smrti Karla VI. vystoupila navzdory dohodnutým úmluvám proti nástupnictví jeho nejstarší dcery Marie Terezie koalice evropských států v čele s Pruskem, Bavorskem a Francií...

    › číst dále

  • Bitva u Lovosic 1756
    1. října

    1756 Bitva u Lovosic

    Bitva u Lovosic byla prvním významným střetnutím, které se odehrálo během konfliktu známého pod označením sedmiletá válka. V polovině 18. století došlo na politické mapě Evropy k výrazným změnám. Vznikly nové koalice států, v nichž se proti sobě postavily na jedné straně Rakousko, Francie, Švédsko a Rusko a na straně druhé Velká Británie a Prusko.

    Po prohraných válkách o dědictví rakouské ve 40. letech 18. století se císařovna Marie Terezie nehodlala smířit se ztrátou rozsáhlých území Slezska a Kladska...

    › číst dále

  • Bitva u Štěrbohol 1757
    6. května

    1757 Bitva u Štěrbohol

    V první polovině 18. století došlo v Evropě k vážné diplomatické krizi, která bývá označována jako tzv. zvrat aliancí. Krizi předcházela eskalace napětí mezi Velkou Británií a Francií v oblasti severoamerických kolonií. Od roku 1754 byly de facto obě velmoci na severoamerickém kontinentě ve válečném stavu.

    Francie a Velká Británie hledaly proto v Evropě nové spojenecké svazky. Na základě diplomatických jednání rakouského kancléře Václava Antonína Kounice na francouzském dvoře došlo k překonání tradiční dědičné rivality mezi Francií a Habsburskou monarchií...

    › číst dále

  • Bitva u Kolína 1757
    18. června

    1757 Bitva u Kolína

    Bitva u Kolína patří mezi nejdůležitější střetnutí Sedmileté války, které zásadně ovlivnilo dějiny českých zemí. Tato bitva nebyla rozhodujícím momentem ovlivňující jednoznačně výsledek války, ovšem značně poznamenala její vývoj. Proběhla totiž na počátku války, která měla trvat ještě dalších šest let.

    Na druhou stranu znamenala setrvání českých zemí v Habsburské monarchii, ovšem bez Slezka, jež bylo po válce definitivně uznáno jako součást Pruska. Slezko mělo nadále sdílet jiný osud než zbylé české země...

    › číst dále

  • Bitva u Slavkova 1805
    2. prosince

    1805 Bitva u Slavkova

    Bitva u Slavkova je jedno z nejvýznamnějších střetnutí napoleonských válek, které Napoleon Bonaparte považoval za své nejlepší vítězství vůbec. Bitva se odehrála na Moravě nedaleko dnešního Slavkova u Brna na počátku prosince roku 1805 a znamenala nejen porážku Třetí protifrancouzské koalice, ale i stabilizaci francouzské moci a dominance na kontinentě.

    Francouzská revoluce, ať už jakkoliv krvavá, nespravedlivá, vrážející klíny mezi různé vrstvy společnosti, ničící či znásilňující ostatní myšlenkové proudy a starý řád, navenek proklamovala hesla rovnost, svornost a bratrství...

    › číst dále

  • Bitva u Hradce Králové 1866
    3. července

    1866 Bitva u Hradce Králové

    Bitva u Hradce Králové, nazývaná také často jako bitva u Chlumu či bitva u Sadové, byla nejvýznamnějším a rozhodujícím střetnutím Prusko-rakouské války roku 1866. Odehrála se na území tehdejší habsburské monarchie nedaleko dvou významných pevností – Josefova a Hradce Králové.

    Od dob sedmileté války uběhlo již několik dekád, ovšem nic se nezměnilo na tom, že ve středoevropském prostoru vedle sebe existovaly dvě silné monarchie, které se dostávaly do častých sporů pro snahu o dominanci nad regionem...

    › číst dále

  • Bitva u Zborova 1917
    2. července

    1917 Bitva u Zborova

    Bitva u Zborova představuje jedno z nejmenších střetnutí, které bylo do projektu Bellum.cz zařazeno, a to co do počtu zúčastněných vojáků, tak i do rozlohy bojiště či výsledků pro další vývoj války.

    Důsledky této neveliké bitvy, jenž se odehrála během První světové války na západní Ukrajině poblíže ukrajinského města Tarnopole (východně od Lvova), však byly zásadní pro další formování československých jednotek v Rusku, ale především pro zdárný rozvoj, podporu a uznání myšlenek Československého zahraničního odboje...

    › číst dále