Bitva u Kolína

18. června 1757

Historický kontext

Bitva u Kolína patří mezi nejdůležitější střetnutí sedmileté války, které zásadně ovlivnilo dějiny českých zemí, ovšem dnes se mu nedostává dostatečné pozornosti. Tato bitva nebyla rozhodujícím momentem ovlivňující jednoznačně výsledek války, ovšem značně poznamenala její vývoj. Proběhla totiž na počátku války, která měla trvat ještě dalších šest let.

Na druhou stranu znamenala setrvání českých zemí v Habsburské monarchii, ovšem bez Slezska, které bylo po válce definitivně uznáno jako součást Pruska. Slezsko mělo nadále sdílet jiný osud než zbylé české země.

V polovině 18. století byla Evropa svědkem doposud nejvýznamnější změny své politické mapy. Staré koalice států, které existovaly po generace se rozpadly. Naopak země stojící proti sobě mnoho desetiletí až staletí se staly novými spojenci. To značilo brzký příchod velké války, která měla probíhat nejen v Evropě, ale i v Severní Americe a v Indii, případně drobnější šarvátky také na dalších místech kam sahala moc do války zapojených mocností. Ne nadarmo nazývá např. Winston Churchill sedmiletou válku „první světovou válkou“.

Prvotním důvodem k válce byla přitom zpočátku rakouská provincie, součást českých zemí – Slezsko. Jméno toho kdo měl největší zásluhy na rozpoutání války, má též mnoho dočinění s českými zeměmi. Byl jím totiž kancléř Václav Antonín hrabě Kounic, příslušník moravské šlechty se sídlem v dnešním Slavkově u Brna a přední diplomat Marie Terezie. Lze bezpečně tvrdit, že patřil k nejvýznamnějším osobnostem ovlivňujícím politické dění své doby.

Po příklonu Británie (dosavadního spojence Habsburské monarchie) k Prusku vyslala císařovna Kounice do Francie, aby tam vyjednal s dlouholetým nepřítelem alianci namířenou proti Prusku. K té se pak připojilo i Rusko. Obě tyto velmoci sledovaly své vlastní cíle, Francie chtěla mimo jiné vojensky porazit Británii, se kterou již nezvládala soupeřit ekonomicky, Rusko se hodlalo utkat s narůstající mocí Pruska a upevnit tak své pozice na západě. Na kontinentě tak vznikla silná protipruská aliance.

Každá ze zapojených zemí v alianci měla více obyvatel než Prusko a jejich armády byly značně početné. Na druhou stranu však byla pruská armáda považována za nejdisciplinovanější a nejzdatnější v celé Evropě. Když se k tomu přidal i vynikající vojevůdce jakým byl pruský král Fridrich II., zdála se jeho armáda téměř neporazitelnou. Ovšem převaha spojených mocností byla značná.

Spojenectví Británie a Pruska však zaručovalo nejsilnější námořní mocnosti pomoc nejsilnější pozemní vojenské moci a naopak. Zvláště pro Británii z toho plynula řada výhod, kdy se mohla plně soustředit na válku v zámoří a oslabování francouzského námořnictva zatímco měla krytá záda z pevniny proti případnému vylodění díky vázání značných sil protivníka pruskou armádou. Prusko naproti tomu získávalo od Británie značné sumy peněz na vedení války.

Předchozí události

Počátky sporů mezi Rakouskem a Pruskem lze hledat již na přelomu 17. a 18. století, kdy nově vzniklé pruské království sílilo a postupně si získávalo stále větší vliv na severní hranici Habsburské monarchie. Ve čtyřicátých letech 18. století pak pruská armáda představovala takovou sílu, na níž často nedokázala rakouská vojska adekvátně odpovědět.

Na počátku svého panování to zjistila císařovna Marie Terezie, když v tzv. Válce o rakouské dědictví ztratila její armáda kontrolu nad řadou oblastí říše. Územní soudržnost celé monarchie tehdy vysela na vlásku, ovšem podařilo se ji uhájit ve dvou tzv. slezských válkách za cenu ztráty Slezska ve prospěch Pruska. S tím se ovšem císařovna nesmířila a získání Slezska se spolu s porážkou Pruska staly jednou z priorit její zahraniční politiky.

Vztahy mezi oběma zeměmi byly krajně napjaté, vládla zde nedůvěra a podezření a konaly se další válečné přípravy. Rakousku se mezitím podařilo značně reorganizovat armádu a konsolidovat domácí situaci, takže v padesátých letech již bylo v mnoha vojenských aspektech Prusku adekvátním soupeřem. Rakouské přípravy na další válku o Slezsko a budování koalic přerušil pruský král útokem, který měl za cíl porazit prvního nepřítele dříve než mu přispějí na pomoc další.

Prusko úspěšně zaútočilo na rakouského spojence Sasko, aby tak zamezilo spojení saských a rakouských sil. V bitvě u Lovosic (1. 10. 1756) byla rakouská vojska pokoušející se vyprostit obklíčenou saskou armádu poražena. Další tažení pokračovalo až na jaře následujícího roku. V té době vpadl Fridrich II. do Čech a brzy porazil i přes velké ztráty rakouskou armádu u Štěrbohol (6. 5. 1757) a obklíčil její převážnou část v Praze.

Praha byla od té doby vystavena ničivému obléhání a pruské síly obsazovaly převážnou část Čech. Znovu byla ohrožena územní celistvost monarchie, zvláště případná kapitulace Prahy a armády v ní se ukrývající mohla mít nedozírné následky pro vývoj války, ale i poválečného období. Proto se dosud nesmělá dvorská válečná rada ve Vídni rozhodla osvobodit Prahu stůj co stůj. Za tímto účelem byl vybrán hlavním velitelem nově se formující armády u Čáslavi maršál Daun, který rozhodností příliš neoplýval, ale přesto byl méně váhavý než řada dalších rakouských velitelů.

Musíme si však uvědomit, že z mnoha posledních bitev, které se odehrály za první, druhé a nyní i třetí Slezské války, nedokázala rakouská armáda porazit pruskou ani jedenkrát. Obavy z rozhodného střetnutí byly tedy na straně velitelů císařské armády veliké a opodstatněné. Navíc případná porážka Dauna by znamenala nejen pád Prahy, ale i otevřenou a nechráněnou cestu přímo na Vídeň. Na druhou stranu však rakouská armáda prošla od čtyřicátých let a prvních dvou slezských válek značným pokrokem a byla v bitvě u Lovosic i Štěrbohol Prusům rovnocenným soupeřem, který je dokázal téměř porazit.

Maršál Daun, který si byl dobře vědom toho, že velí poslední bojeschopné armádě monarchie, postupoval vpřed ku Praze velmi obezřetně. Fridrich II. však netušil o protivníkových záměrech vůbec nic a proto vyrazil s částí jednotek směrem na východ aby vytlačil rakouskou armádu ze zbytku Čech a zajistil tak pro svou armádu zásobování (plenění) z místních zdrojů. Nedaleko Kolína se obě armády setkaly. Prusové disponovali asi 19 500 muži pěchoty a 14 000 jezdci a měli 90 děl, celkem asi 34 000 vojáků. Rakouská armáda byla silnější, asi 34 000 příslušníků pěchoty, 17 700 jezdců a 154 děl, celkem 52 750 vojáků. Prusové museli zanechat značnou část své prvotřídní pěchoty na obléhání Prahy, což bylo pro nastávající bitvu zásadní.

Průběh bitvy u Kolína

Císařská armáda zaujala postavení na břehu Bečvárky v očekávání bitvy, ale stačila se noc před bitvou přesunout do výhodnější pozice, jelikož Daun správně vyhodnotil, že se jej pokouší Fridrich II. obklíčit ze severu. Proto se celý rakouský šik stočil na sever a větší část jednotek tak obsadila návrší jižně od silnice Český Brod – Kolín. Prusové mezitím pochodovali podél komunikace, čímž se pokoušeli císařské síly obejít.

V té době však ještě netušily jaký je početní stav protivníkovy armády. Podařilo se jim vytlačit lehké jízdní a pěchotní oddíly z okolí osady Zlaté Slunce a proniknout až k obci Křečhoř. Císařští husaři nedokázali zadržet pruské jezdce a byly zatlačení do prostoru mezi Křečhoří a Radovesnicí, čímž vytvořili další prostor pro Prusy snažící se obchvátit rakouské pravé křídlo. Ovšem Daun zareagoval na snahy nepřítele včas a vyslal všechny zálohy stojící na levém křídle na východ ke Křečhoři. Zde se měla bitva rozhodnout, což si uvědomovali oba velitelé.

Prusové však byli na kolínském bojišti ve značné nevýhodě. Především útočili proti stoupajícímu návrší kde bylo vhodně rozmístěné rakouské dělostřelectvo a nepřítel na některých úsecích pruské sbory přečísloval. První útoky kolem 14.00 znamenaly vypuzení císařské pěchoty z obce Křečhoř, avšak další postup Prusů se začínal komplikovat. Strategicky důležitým se stal dubový lesík na jihu od Křečhoře, který měl hrát v bitvě značnou roli. Prusům se jej sice zpočátku (kolem 16.00) podařilo obsadit, ale brzy byli vypuzeni protiútokem rakouské pěchoty. Odtud pak byla vedena střelba, která narušovala z boku útoky pruských jednotek a navíc se za touto přírodní překážkou opětovně formovaly některé rakouské jednotky poničené během bojů.

Zamýšlený průlom na pravém křídle císařské armády se Fridrichovi zpočátku nedařil. Jeho velitelé sborů se proto sami chopili iniciativy a zaveleli k frontálnímu útoku proti všem rakouským pozicím. Útočili jak na Přerovský, tak i Křečhořský vrch, avšak jak se ukázalo, naprosto bez úspěchu. Pruský král již nemohl zabránit tomuto nedorozumění a tak se alespoň snažil útoky celé armády podpořit zálohami.

Celá pruská armáda však byla neúnosně protáhlá, což nahrávalo početnějším císařským. Pruské útoky následovaly jeden za druhým a stejně tak byly odráženy až do doby, kdy se podařilo spojit dvě pruské pěchotní divize podpořené silným jezdectvem. Podařilo se jim ovládnout Křečhořský vrch, což mohlo značit vítězství Fridricha Velikého.

Ovšem po 17.00 porazilo rakouské jezdectvo část protivníkovy jízdy v prostoru Křečhořského vrchu a následné útoky jízdy zahnaly a rozprášily pruskou pěchotu. To značilo konec bitvy u Kolína, ačkoliv se Prusové pokoušeli ještě několika útoky zdolat Přerovský vrch. Do jejich čela se na čas postavil i sám Fridrich aby změnil svým příkladem situaci. Známý je pak výrok jeho přijíždějícího pobočníka: „Sire, hodláte útočit na tu baterii zcela sám?“ vyřčený poté, co se k Fridrichovi ustupující vojáci nepřipojili. Fridrich si před vojáky alespoň ulevil slovy: „Vy psi, chcete žít věčně?

Výsledek

Kolem 19.30 již bylo jasné, že pruského krále postihla v bitvě u Kolína první velká porážka. Vykrvácené prapory pěchoty nebyly schopny odolat rakouskému protiútoku, který se valil z Přerovského vrchu do boku pruských sil a také z Křečhořského vrchu směrem ke Křečhoři. Prusové rychle opouštěli bojiště, ale maršál Daun se je neodvážil pronásledovat. Byl si vědom toho, že je protivník poražen a osvobození armády v Praze je jen otázkou krátkého času. Nechtěl proto riskovat případné ztráty, zvláště když se blížila noc a jeho armáda byla značně unavena.

Několik dní po bitvě následoval pochod na Prahu a její osvobození. Pruský král musel postupně opustit Čechy a stáhnout se zpět. Za své vzala myšlenka zničení celé rakouské armády a tažení na Vídeň, stejně jako možnost včlenění českých zemí do Pruska. Příští rok se Fridrich II. pokusil o novou ofenzívu, tentokrát však na Moravě. Oblehl sice Olomouc, ale po porážce jeho zásobovacích oddílů u Domašova se musel stáhnout do Slezska. Čechy a Morava zůstaly poté po zbytek války ušetřeny od dalších hrůz války, bojovalo se nadále jen na pruském území.

Historický význam

Sedmiletá válka zažila ještě mnoho zvratů, tím největším bylo Ruské jednostranné příměří, které zanechalo rakouského spojence proti Prusku osamoceného. Tím ztratilo Rakousko poslední šanci získat zpět Slezsko, které po několik válečných let okupovalo.

Sedmiletá válka skončila v roce 1763 podpisem mírových smluv v Paříži a v Hubertsburgu. Byl zde zaručen status quo ante bellum, tedy neměnné předválečné hranice. Rakousko definitivně přišlo o větší část Slezska a nezabránilo vzestupu Pruska mezi evropské mocnosti. Na druhou stranu však nezaznamenalo žádné přímé územní ani velmocenské ztráty. Naopak spojence Habsburské monarchie Francii stála válka mnoho. Především ztráta většiny kolonií byla pro ekonomiku, ale i hrdost země značná.

Výsledky sedmileté války bývají také považovány jako jednu z příčin Velké francouzské revoluce. Prusko naopak nastoupilo cestu k vytlačení Habsburků ze Svaté říše římské. Británie zaznamenala největší územní zisky, když jí připadla celá řada francouzských kolonií, největší pak v Americe. Zisk tzv. Nové Francie rozkládající se převážně podél řeky sv. Vavřince a Velkých jezer však znamenal pro Británii velké potíže.

Válkou se totiž původních třináct britských kolonií reorganizovalo, zlepšila se jejich vojenská připravenost a zmizela dosavadní francouzská hrozba, kvůli níž potřebovaly ochranu své domovské země. To mělo v brzké době za následek válku za nezávislost, odtržení kolonií a vyhlášení samostatných Spojených států amerických.

Autor: Mgr. et Mgr. Jan Rája

Velitelé

Rakouské vojsko

Leopold Josef Maria von Daun

(*1705 – † 1766),
rakouský polní maršál a kníže z Thiana. V letech 1737–1739 se zúčastnil vojenského tažení proti Turkům. Během válek o rakouské dědictví byl povýšen do hodnosti podmaršála a zapojil se ve Slezsku do bojů proti Prusům. Následně bojoval pod vedením prince Karla Alexandra Lotrinského proti Francouzům v Nizozemí. Po podepsání cášského míru v roce 1748 byl pověřen císařovnou Marií Terezií reorganizací a modernizací rakouské armády. Armádní reformy završil v roce 1749 vydáním tzv. Daunovského reglementu. O dva roky později stanul v čele vojenské akademie ve vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt).

V roce 1754 byla hraběti Leopoldu Daunovi udělena hodnost polního maršála. Své velitelské a strategické schopnosti rozvinul naplno během sedmileté války. Po porážkách Karla Alexandra Lotrinského v bitvách u Štěrbohol a Leuthenu převzal na konci roku 1757 vrchní velení rakouské armády. V červnu 1757 zvítězil maršál Daun v bitvě u Kolína nad armádou pruského krále Fridricha II. Velikého a následně vytlačil pruské jednotky z Čech. Důležité vítězství v bitvě u Kolína znamenalo pro rakouskou armádu možnost začít novou etapu o znovunabytí již dříve ztraceného Slezska.

V letech 1758–1759 odvrátil nebezpečí dobytí Olomouce a rozdrtil pruskou armádu v bitvách u Hochkirchu a Maxenu. V listopadu 1760 byl vážně zraněn v bitvě u Torgau, v níž dosáhl Fridrich II. na rakouskou armádou nečekaného vítězství. V důsledku porážek u Torgau a Burkersdorfu se ale rakouskému vojevůdci nepodařilo vytlačit pruskou armádu natrvalo z českých zemí.

Na sklonku života v roce 1762 byl maršál Daun jmenován státním ministrem a prezidentem dvorské válečné rady. Za své válečné zásluhy obdržel Řád zlatého rouna (1753) a Řád Marie Terezie (1758).

Pruské vojsko

Fridrich II. Veliký

(*1712 – † 1786),
od roku 1740 pruský král, braniborský kurfiřt a neuchâtelský kníže z rodu Hohenzollernů. Představitel osvícenského absolutismu a jeden z největších vojevůdců 18. století. Pro svoje politické a vojenské úspěchy a rovněž osobní charakterové vlastnosti bývá proto označován přízviskem „Veliký“. Po svém nástupu na pruský trůn navázal na militaristickou politiku svého otce Fridricha Viléma I.

V roce 1740 neuznal Fridrich II. nástupnictví dědičky habsburských zemí Marie Terezie. V závěru téhož roku proto obsadila pruská armáda bez vyhlášení války území Slezska. Během dvou tzv. slezských válek (1740–1742 a 1744–1745) a války sedmileté (1756–1763) zvítězila pruská armáda pod vedením Fridricha II. v několika klíčových bitvách. Habsburská monarchie tak definitivně ztratila oblast Slezska.

V průběhu jedenácti válečných let se projevil Fridrich II. Veliký jako vynikající vojenský stratég, který dokázal zvítězit ve dvanácti střetnutích a pouze třikrát byl poražen. Jako vojevůdce zvítězil Fridrich II. například v bitvách u Mollwitz (1741), Chotusis (1742), Štěrbohol (1757), Rossbachu (1757), Leuthenu (1757), Zorndorfu (1758), Lehnice (1760), Torgau (1760) a Burkersdorfu (1762). Poražen byl však ve střetnutí u Kolína (1757), Hochkirchu (1758) a Kunersdorfu (1759). Při obléhání měst byl pruský panovník úspěšný pouze jednou (Svídnice 1762), kdežto ve třech případech nedokázal obléhané město dobýt (Praha 1757, Olomouc 1758, Drážďany 1760).

Během své více než čtyřicetileté vlády pozvedl Fridrich II. Prusko svojí reformní politikou na úroveň evropské velmoci a rozšířil rodové državy o oblast Slezska, východního Fríska a v roce 1772 získal v rámci 1. dělení Polska také území Západního Pruska.

Obrazová galerie

Bitva u Kolína 1757 Bitva u Kolína 1757 Bitva u Kolína 1757

Doporučená literatura

  • Petr ČORNEJ; Pavel BĚLINA, Slavné bitvy naší historie, Praha 1993, 271 s.
  • Pavel BĚLINA, Kolín. 18. 6. 1757, Praha 1997, 91 s.
  • Simon MILLAR, Kolín 1757. První porážka Fridricha Velikého, Praha 2007, 96 s.
  • Jiří PERNES; Josef FUČÍK; Petr HAVEL a kol., Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526–1918, Praha 2003, 555 s.
  • František STELLNER, Sedmiletá válka v Evropě, Praha 2000, 407 s.
  • Bitva u Chlumce 1126
    18. února

    1126 Bitva u Chlumce

    V roce 1055 prosadil kníže Břetislav I. nový nástupnický řád tzv. seniorát (stařešinství). Podle tohoto řádu měla vláda v Čechách připadnout vždy nejstaršímu mužskému členovi přemyslovské dynastie. Pro mladší členy rodu byly na Moravě zřízeny údělná knížectví.

    Nástupnický princip seniorátu se ale dlouho nesvědčil a byl mnohokrát porušován. Jedním z případů kdy došlo porušení pravidel stařešinského řádu byl nástup Soběslava I. (1125 – 1140)...

    › číst dále

  • Bitva na Moravském poli 1278
    26. srpna

    1278 Bitva na Moravském poli

    13. století představovalo v dějinách západní i střední Evropy období poměrně rychlého hospodářského rozvoje doprovázeného populačním růstem. V důsledku německé kolonizace, feudalizace a šíření západní kultury došlo mj. k užšímu připoutání oblastní středovýchodní Evropy (Polska, českých zemí, Uher a Pobaltí) k západnímu evropskému kulturnímu okruhu.

    Na rozdíl od Polska a Uher nebyly české země výrazněji postižené tatarskými nájezdy. Vláda posledních Přemyslovců tak proto může být spojována s hospodářskou stabilizací i zahraničněpolitickým posílením vlivu českého státu...

    › číst dále

  • Bitvy na Vítkově a pod Vyšehradem 1420
    14. července

    1420 Bitvy na Vítkově a Vyšehradě

    Poměrně rychlý rozvoj společnosti, hospodářství a kultury v západní a střední Evropě v období vrcholného středověku, tj. od 11. do poloviny 14. století, vystřídala od poloviny 14. století krize. Pilíře, na nichž středověká feudální společnost dosud pevně stála, začaly jevit první známky eroze.

    Obyvatelstvo pravidelně sužovaly a likvidovaly morové rány (ta největší v polovině 14. století). To narušovalo ekonomický systém, kolaboval dálkový obchod a zhoršovalo se postavení poddaných...

    › číst dále

  • Bitva u Tachova 1427
    3. – 4. srpna

    1427 Bitva u Tachova

    Druhá polovina 14. století se ve většině tehdejší Evropy nesla ve znamení hluboké hospodářské a společenské krize. V letech 1378–1417 byla navíc umocněna papežským schizmatem, stavem, kdy se o vedení církve přeli dva či dokonce tři jmenovaní papežové.

    Tato situace vyvolala několik pokusů o reformu církve, resp. i celé feudální společnosti. Nejúspěšnějším z nich se stalo husitské hnutí, které předznamenalo daleko rozsáhlejší turbulence, jež o sto let později následovaly v podobě německé reformace...

    › číst dále

  • Bitva u Domažlic 1431
    14. srpna

    1431 Bitva u Domažlic

    Husitská revoluce, která v letech 1419–1434/36 zachvátila Čechy a částečně i další země Koruny české, byla důsledkem hluboké hospodářské a společenské krize. Jako její rozbuška posloužila smrt vlivného kazatele a učence Jana Husa upáleného 1415 v Kostnici na popud katolické církve.

    Odkazem jeho myšlenek na nápravu církve, resp. i celé feudální společnosti se inspirovaly široké vrstvy české společnosti od chudiny a venkovského lidu až po měšťanstvo a šlechtu...

    › číst dále

  • Bitva u Lipan 1434
    30. května

    1434 Bitva u Lipan

    Husitská revoluce, která počínaje rokem 1419 zachvátila Čechy a částečně i ostatní země Koruny české, byla důsledkem hospodářské krize a hlubokých sociálních rozporů. Své přívržence našly Husovy myšlenky na nápravu církve i celé společnosti zejména mezi českým měšťanstvem, rytířstvem a chudinou.

    Záhy husité na obranu proti vnějšímu (katolická církev, papež, král a později císař Zikmund Lucemburský a jimi organizované křížové výpravy) i vnitřnímu nepříteli (katolická šlechta, církev a jejich spojenci) vytvořili značnou obávanou vojenskou sílu...

    › číst dále

  • Bitva u Moháče 1526
    29. srpna

    1526 Bitva u Moháče

    Bitva u Moháče přímo souvisí s obléháním Vídně, které se však konalo až tři roky po bitvě odehrávající se roku 1526 v jižních Uhrách. Pro české země znamenala tato střetnutí klíčové okamžiky v jejich dějinách.

    Po smrti Vladislava Jagellonského v roce 1516 nastoupil na český a uherský královský trůn jeho nezletilý (tehdy desetiletý) syn Ludvík. Pro šlechtu v obou zemích to znamenalo další uvolnění královské moci a tím pádem vzrůst její síly...

    › číst dále

  • Bitva na Bílé hoře 1620
    8. listopadu

    1620 Bitva na Bílé hoře

    Situace v Evropě před vypuknutím Třicetileté války byla již řadu let napjatá. Nejprudší sváry a války ve střední Evropě (např. Šmalkaldská válka) mezi protestanty a katolíky byly zažehnány Augspurským náboženským mírem z roku 1555 prosazujícím heslo Cuius regio, eius religio (koho vláda, toho náboženství), nicméně spory doutnaly i nadále.

    Na základě Augspurského míru vystupovali Habsburkové jakožto panovníci, jejichž poddaní měli volit náboženství jimi praktikované, tedy katolické. Problémem ovšem bylo uplatnění tohoto práva...

    › číst dále

  • Bitva u Jankova 1645
    6. března

    1645 Bitva u Jankova

    V letech 1618–1648 zachvátil území téměř celé Evropy konflikt, který vstoupil do dějin pod označením třicetiletá válka. Konflikt byl vyvrcholením dlouhotrvajících nábožensko-mocenských sporů mezi zeměmi katolického a protestantského tábora. Vyhozením císařských místodržících z oken Pražského hradu dne 23. května 1618 začala první fáze třicetileté války, tzv. válka česká (1618–1620).

    První etapa byla ukončena porážkou českých nekatolických stavů v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620...

    › číst dále

  • Bitva u Chotusice 1742
    17. května

    1742 Bitva u Chotusic

    V říjnu 1740 zemřel ve Vídni poslední mužský příslušník habsburského rodu císař Karel VI. Během svého života věnoval značné politické úsilí prosazení dokumentu Pragmatická sankce. Tento zákon vydaný již v roce 1713 upravoval nástupnictví v mužské a ženské linii, zajišťoval rovněž nedělitelnost habsburských území a to i v případě, že dědičkou bude pouze ženský potomek.

    Vzápětí po smrti Karla VI. vystoupila navzdory dohodnutým úmluvám proti nástupnictví jeho nejstarší dcery Marie Terezie koalice evropských států v čele s Pruskem, Bavorskem a Francií...

    › číst dále

  • Bitva u Lovosic 1756
    1. října

    1756 Bitva u Lovosic

    Bitva u Lovosic byla prvním významným střetnutím, které se odehrálo během konfliktu známého pod označením sedmiletá válka. V polovině 18. století došlo na politické mapě Evropy k výrazným změnám. Vznikly nové koalice států, v nichž se proti sobě postavily na jedné straně Rakousko, Francie, Švédsko a Rusko a na straně druhé Velká Británie a Prusko.

    Po prohraných válkách o dědictví rakouské ve 40. letech 18. století se císařovna Marie Terezie nehodlala smířit se ztrátou rozsáhlých území Slezska a Kladska...

    › číst dále

  • Bitva u Štěrbohol 1757
    6. května

    1757 Bitva u Štěrbohol

    V první polovině 18. století došlo v Evropě k vážné diplomatické krizi, která bývá označována jako tzv. zvrat aliancí. Krizi předcházela eskalace napětí mezi Velkou Británií a Francií v oblasti severoamerických kolonií. Od roku 1754 byly de facto obě velmoci na severoamerickém kontinentě ve válečném stavu.

    Francie a Velká Británie hledaly proto v Evropě nové spojenecké svazky. Na základě diplomatických jednání rakouského kancléře Václava Antonína Kounice na francouzském dvoře došlo k překonání tradiční dědičné rivality mezi Francií a Habsburskou monarchií...

    › číst dále

  • Bitva u Kolína 1757
    18. června

    1757 Bitva u Kolína

    Bitva u Kolína patří mezi nejdůležitější střetnutí Sedmileté války, které zásadně ovlivnilo dějiny českých zemí. Tato bitva nebyla rozhodujícím momentem ovlivňující jednoznačně výsledek války, ovšem značně poznamenala její vývoj. Proběhla totiž na počátku války, která měla trvat ještě dalších šest let.

    Na druhou stranu znamenala setrvání českých zemí v Habsburské monarchii, ovšem bez Slezka, jež bylo po válce definitivně uznáno jako součást Pruska. Slezko mělo nadále sdílet jiný osud než zbylé české země...

    › číst dále

  • Bitva u Slavkova 1805
    2. prosince

    1805 Bitva u Slavkova

    Bitva u Slavkova je jedno z nejvýznamnějších střetnutí napoleonských válek, které Napoleon Bonaparte považoval za své nejlepší vítězství vůbec. Bitva se odehrála na Moravě nedaleko dnešního Slavkova u Brna na počátku prosince roku 1805 a znamenala nejen porážku Třetí protifrancouzské koalice, ale i stabilizaci francouzské moci a dominance na kontinentě.

    Francouzská revoluce, ať už jakkoliv krvavá, nespravedlivá, vrážející klíny mezi různé vrstvy společnosti, ničící či znásilňující ostatní myšlenkové proudy a starý řád, navenek proklamovala hesla rovnost, svornost a bratrství...

    › číst dále

  • Bitva u Hradce Králové 1866
    3. července

    1866 Bitva u Hradce Králové

    Bitva u Hradce Králové, nazývaná také často jako bitva u Chlumu či bitva u Sadové, byla nejvýznamnějším a rozhodujícím střetnutím Prusko-rakouské války roku 1866. Odehrála se na území tehdejší habsburské monarchie nedaleko dvou významných pevností – Josefova a Hradce Králové.

    Od dob sedmileté války uběhlo již několik dekád, ovšem nic se nezměnilo na tom, že ve středoevropském prostoru vedle sebe existovaly dvě silné monarchie, které se dostávaly do častých sporů pro snahu o dominanci nad regionem...

    › číst dále

  • Bitva u Zborova 1917
    2. července

    1917 Bitva u Zborova

    Bitva u Zborova představuje jedno z nejmenších střetnutí, které bylo do projektu Bellum.cz zařazeno, a to co do počtu zúčastněných vojáků, tak i do rozlohy bojiště či výsledků pro další vývoj války.

    Důsledky této neveliké bitvy, jenž se odehrála během První světové války na západní Ukrajině poblíže ukrajinského města Tarnopole (východně od Lvova), však byly zásadní pro další formování československých jednotek v Rusku, ale především pro zdárný rozvoj, podporu a uznání myšlenek Československého zahraničního odboje...

    › číst dále